aneb Co se děje v trávě.
Slabší nátury a silně věřící by tento článek neměli rozhodně číst.Naprosto běžný všední den a já na odjezdu na chemoterapii. Poslední loučení, ujišťování a ubezpečování sebe samé i okolí, že jde o banalitu a tak pokus o vtip, že nehodlám umřít nevyšoustaná, neb den předtím byl Bořek nalitej, jako zákon káže, padl na úrodnou půdu.
Usmál se na mě, vlepil mi hubana a s klidnou duší mě vyprovodil.
Poslední, co si pamatuji je, jak ulehám na lehátko.
Zbytek znám jen v vyprávění.
Chemoterapii vystřídal epileptický záchvat, následný pád vykloubil rameno a jelo se na operační sál. Repase orgánu silně komplikoval špatný zesláblý a zastaralý organismus, tedy já.
Moje tělo stávkovalo. Následoval další záchvat a pooperační švy praskaly, jako sako od Vietnamců.
A já pořád spokojeně v limbu, ač nově přešitá, nereagovala jsem už na nic, až mě pro jistotu uvedli do umělého spánku.
Zatím, co moje příbuzenstvo a blízcí šíleli nevědomostí, jako stádo hovězího dobytka, já měla krásné sny.
Byla jsem mravenec.
Spokojeně jsem víc jak týden cupitala travičkou a sbírala každý drobeček.
Občas jsem zvedla hlavičku k nebi, které bylo tak šíleně vysoko a daleko, že mě ani v tom debilním snu nenapadlo, že tam jednou někdy dojdu.
Já sestupovala stále níž a níž.
Vlezla jsem do nějakého krtičince a tmavými tunely bloudila pořád hlouběji.
Z chůze k smrti unavená jsem došla až k řece.
Na břehu stála loďka.
Převozník se znuděně opíral o veslo a pokuřoval cigaretu.
Nebylo mu vidět do tváře.
Nenápadně jsem zakuckala, abych ho upozornila na potencionálního zákazníka. Otočil se, pátral pohledem kolem sebe a musela jsem zakuckat ještě jednou, aby si mě opravdu všiml.
Ostřil na mě svůj pohled, asi nevěřil svým očím.
„Mazej odtud, maličkej, ještě není tvůj čas!“ zařval mohutným hlasem a já strachy stáhla svěrače.
Hrůzou mi vyskočil tep a ošetřující sestra zaznamenala změnu – reakci.
Nikdo ale nevěděl na co.
Já ano.
Příbuzní si oddechli, umělý spánek by tedy neměl být mým posledním.
Mě by to ani nevadilo, život mravence se mi fakt líbil.
Najít někde v trávě nějaké cukrátko, spím ještě teď.
Proces probouzení se zdařil, otevřela jsem oči a jsem zase člověk.
…že se jako člověk cítím úplně na hovno, je jen moje věc, rodina jásá.
Jsem zpět.
Opět budou problémy. Hutné a dobře živené hádky. Rozbroje. Komplikace.
Nakonec tedy proč ne, zase vás budu všechny rozčilovat, prudit, vytáčet a budu to dělat tak dlouho, až si budete všichni přát, abych byla opět zase tichý, neškodný, nenápadný mravenec a mohla si sama cupitat, kam se mi zlíbí, hlavně aby to bylo daleko od vás.
Jednou mě ten převozník přece jen naloží a převeze…
…a rád.