Některé zvláště trapné situace se mouhou stát jedině mně, alespoň jsem o tom byl skálopevně přesvědčen. Právě ale dočítám jednu knížku a možná to tak není…
Douglas Adams ve své knize Sbohem a dík za všecky ryby zavedl hlavního hrdinu do vlaku, abyse mu zde stala jedna bizarní příhoda, která trápí i mé vzpomínky.
Na jednu z prvích samostatných cest vlakem jsem si koupil BeBe, k pití v té době jedině CocaColu a ke čtení Mladou frontu.
V Praze na nádraží už můj vlak čekal a tak jsem si zalezl do kupé, usadil k okýnku, usrkl coly, rozpůlil noviny a vytáhl si to, co mě zajímá a zbytek odložil na stolek a okamžitě se začetl.
Čas plynul a vlak se postupně plnil. Do mého kupé si k okénku naproti přisedl kravaťák v letech a mých revoltujících 16let se jen v duchu ušklíblo. Vlak se rozjel a já se znovu věnoval novinám. Ze soustředěného čtení mě vytrhlo až šustění. Nahlédl jsem přes okraj novin, abych vypátral původ toho zvuku a něvěřícně koukám na kravaťáka, který rozbaluje moje BeBe!
A hned si jednu celou strká nenažraně do pusy!!
Co teď?!
Sváděl jsem vnitřní boj s úctou ke starším a zároveň si představoval jak by skončil v mém ideálním spravedlivém světě…
Zmohl jsem se na jediné.
Vzal jsem si sušenku taky.
Naše oči se na zlomek vteřiny setkaly a krev mi tepala ve spáncích.
Bude boj?
Vzal si další sušenku!
Tak to ne!
Teď si beru další já!
On.
Já.
ON!
JÁ!
Konec balíčku a Kralupy přišly zároveň. Kravaťák vystoupil a já se nemohl vzpamatovat z šoku. Začal jsem pro uklidnění rovnat noviny a pod nimi mimochodem nalezl můj balíček BeBe.