aneb Malá díra, velká hlava.
Maturantům právě začíná svatý týden.
Bořkovi ovšem na přípravu ke státnicím týden rozhodně nestačí.
Maturantům tedy právě začíná svatý týden a nám právě začal svatý měsíc.
Co to obnáší?
Přes den spí, celou noc čte a čte, nebo aspoň předstírá, že čte.
Co řekne, v žádném případě neplatí.
Díky obrácenému režimu si obrátil všechno.
I myšlení.
Cokoliv slíbí, zapomene.
Přes den usíná ve stoje a jeho vjemy a smysly jsou zcela nepoužitelné.
V sobotu ovšem jeho přetěžovaný závit těžce zapracoval.
Sám od sebe by to jistě nezvládl, ale za pomoci potencionálního švagra, který bohužel taky studuje, narazili spolu i se dvěma závity na jedno společné studijní téma.
Slovo dalo slovo, chuť k chuti sedla a už měli smluvený společný večer. Vzdělávací večer, jak jinak.
Z baráku se mi navečer vytratil, jako pára nad hrncem. Nejspíš s obavami o svoji studijní aktovku, která by již jistě neunesla mých pár jízlivých poznámek.
A jak by taky mohla, byla naditá lahváči a nějakou tou knížkou, knížečkou, brožurkou…
Bez rozloučení , beze slova byl prostě fuč.
Úplně živě si dokážu představit, jak si liboval v pocitu, že mě převezl.
To byl ale miláček můj ještě v hluboké a naivní nevědomosti. V nestřeženém okamžiku, kdy si od jisté doby dává pozor na nejen vlastní svazek klíčů, se mi podařilo i tak z jeho těžkého chuchvalce tiše stáhnout jeden jediný a co čert nechtěl, byl to zrovna klíč od vchodových dveří.
Vydržela jsem čekat do půlnoci, před zalehnutím jsem zkontrolovala všechna okna v přízemí, stáhla žaluzie, důkladně zamkla hlavní vchod a spokojeněji než spokojeně zalehla do peřin.
Očekávaje našprtaného inteligenta s IQ 300 a promile tři celé.
A přišel, snad aby to sladil, ve tři nula nula.
„Boženóóó…“
Ozvalo se hysterické řvaní domem.
Pejsek, co spal vedle mě a zahříval Bořkovi pelíšek se s hrůzou postavil, naježil a strachy omdlel, ale mně se rty blažeností roztáhly od ucha k uchu.
„No ještě jednou Bořku, Ještě si zavolej.“ pomyslela jsem si a založila ruce za hlavu a čekala na další volání.
„Boženkóóó, Boženkóóó!
Sakra, Boženóóó!!!
Intonace hlasu vypovídala o docházející trpělivosti a návalu alkoholu do mozku. Hysterický řev přecházel k zoufalému naříkání doplněno občasným škytnutím a snad i vytím.
Nastal čas a já se pomalu začala sbírat z postele, když v tom řev ustal a to mě vyděsilo ze všeho nejvíce. Pospíchala jsem, jak mi to jen šlo, abych s konečně dostala ke dveřím a když už se mi to skorem podařilo, vyděsila jsem se podruhé.
Pod dveřmi se něco hýbalo.
Tiše. Rozvážně. Strašidelně pomalu.
Vzala jsem koště a už už se napřahovala, že to pro jistotu přetáhnu, kdy si to v té nejposlednější chvíli škytlo.
„Bořku?“
„Pomóóóc…“ zaúpěl.
Rozsvítila jsem a to, co jsem viděla mě okamžitě dostalo do kolen a začala jsem se smíchy dusit. Bořek byl polovlezlý skrze titěrný vchod ve dveřích pro našeho psa a marně se sápal rukou po povytažených klíčích v zámku. Ovšem nakonec jen uvízl a nemohl tam, ani zpátky.
Mám dojem, že tímhle výkonem se definitivně odnaučí odpovídat na mou starostlivou otázku, zda-li dorazí domů, svým provokativním:
„Možná ano a možná ne.“
Teď totiž možná doma je a možná vlastně taky ne…