Pánové Šimek s Grossmannem to tenkrát nazvali velice trefně: Plný pytel problémů.
My bychom si přesto dovolili tento název pro náš příběh trochu upřesnit na Plný barák smradů…
Tušíte správně!
Nastal čas dovolené ve školce a klučánky tak hlídá ten, kdo má zrovna čas, volné ruce a HLAVNĚ nejméně narušenou nervovou soustavu.
My, toho času plni sil a elánu, jsme se samozřejmě bezhlavě přihlásili a nechali se napsat na hlídání na pondělí až čtvrtek.
A to, prosím pěkně, dobrovolně…
A ještě jsme se těšili!
Ze začátku všechno probíhalo podle plánu. Žádný problém na obzoru, ovšem na obzoru nebylo ani pěkné, slunečné počasí, které by štístkám pobyt u nás trochu zpříjemnil a obohatilo denní program i o koupání.
Dny tedy trávili zavření doma.
Běžně tak probíhalo dopolední kreslení, nějaká pohádka, dětské hrátky a pak oběd…
A jak už to tak bývá a obzvláště u MALÝCH dětí, kde je příjem, musí být i vydání.
Prvního to chytlo Bořka a tak s výchovným pohledem i slovníkem oznámil klukům, že se odebírá na toaletu, kluci na sebe nechápavě koukli a hned pokračovali v hraní bez odezvy.
Ještě než si Bořek stihl gatě stáhnout, už za kliku visel malý Honzík a prosebným hláskem a slzičkou v oku naříkal:
„Honzo! Dělej, pusť mě!“
„Honzíku, vydrž! Hned to bude, tak slušně počkej…“ ozvalo se výchovně.
Dvojčátko udělalo pár kroků zpět, hluboce se zamyslelo, udělalo čelem vzad a vzalo to útokem podruhé.
„Tak slyšíš? Pusť mě tááám!“ halekalo tentokráte o něco intenzivněji.
Bořek však s výchovným nadhledem a pocitem, že přeci nehoří, aby musel Honzík takhle trojčit rázně usměrňoval:
„Počkej!“
Jenže to už Honzík opatrně hopkal za dveřmi na místě:
„Na co mám počkat? Já se tu poserůůů!“
A o vteřinku později už Bořek překotně otvíral dveře se slovy:
„Tady na tu výchovu každej sere, to je hrůza…“