Má noční můra byla naplněna.
Spousty názorů a pohledů na tento svět mám už navždy ovlivněny výchovou tří žen. Maminkou, sestřičkou a babičkou. Děda byl totiž utrápen v šestém roku mého života a tatínek na mě nesměl mluvit, protože nezvládal „er“, já to měl po něm a kdyby na mě mluvil, žádná logopedická školka by mi nepomohla.
Nepomohla mi sice ani tak, ale to na věci nic nemění.Možná to všechno bylo trochu jinak, ale to není důležité…
Celý svět tedy vnímám pokřiveně a není divu, když mi z dětství utkvěla vzpomínka, kdy maminka s čtyřicetitří stupňovou horečkou vaří, pere, žehlí a zcela normálně se o nás stará, zatímco tatínek s teplotou ve výši třicetsedm celých jedna umíral a upadal v záchvatech zoufalství do kataleptického spánku.
Ono to tedy nebylo nikdy tak horké. Oba rodiče jsou pracovití tak, že se mi o tom ani zdaleka nezdá ani v těch nejhorších snech, ale obecně by se to tak dalo popsat.
Konečně ale k věci!
Mou věčnou noční můrou z dětství se stala představa mě umírajícího na tu obyčejnou chlapskou rýmičku.
Můžu být na sebe ovšem pyšný. Zvládám nemoci s přehledem. Zrovna minulý týden jsem přes veškeré obtíže do práce chodil a záchvatech zoufalství upadal do kataleptického spánku až po práci. A může Vám to potvrdit i Boženka. No schválně, zeptáme se ji…
„Bořku, omlouvám se, ale právě jsem dovařila, mám před sebou ještě žehlení a teplota mi stoupla už na 39,7.“
Vidíte ji, jak je nevrlá?
To já, na rozdíl od ní, komunikuji ještě i při teplotě 37,2!!!