Včera dala Bohemka v tomto ligovém ročníku konečně rovnou dva góly a já přetočil na svém autě dvěstědvacátytisícídvěstědvacátýdruhý kilometr a začal rekapitulovat…Naše rodina je prvním majitelem toho auta a já s ním jezdím, coby třetí v pořadí po taťkovi a sestře. Je to rodinný miláček a přesto, že z počátku bylo nechtěné, dnes je již naší nedílnou součástí.
Ze začátku to bylo hodobóžové auto, které nás vozilo jen na dovolené a pro každodenní cestování začalo sloužit teprve až po sedmi letech, dnes slouží už plných patnáct let a ačkoliv z venku ho za nové označí už málokdo, po usednutí dovnitř zasvěcení a to nejen členové rodiny, vědí své.
Pamatuji si na úplně první cestu z Prahy, pamatuji si všechny dovolené, rodinné i ty s kamarády. Vezlo mě na maturitu a i na státnice, předtím i na nejedny přijímací zkoušky a vezlo mě vlastně za každým větším okamžikem mého života a za těmi menšími zrovna tak.
…
V sobotu jsem se zašel podívat na každoroční akci konanou na hradě Střekově nazvanou Střekovská mumie. Ten večer měl být sice večerem domácím, ale jeden telefon od starého kamaráda vše změnil. Vyrazil jsem do studeného dne a nakonec jsem za to byl nesmírně rád.
Díky zimě a letos prý chudému programu dorazilo poměrně málo lidí, ale já měl díky tomu štěstí a potkal spousty svých známých a to od těch, které jsem vídával třebas jen po cestě do školy až po ty, se kterými jsem prožil nejednu rošťárnu.
Zpátky za zvuku ohňostroje jsem šlapal pěšky a vzpomínal na všechny ty příběhy, které jsem s nimi prožil. Stále jsem se culil a možná pro míjející i slabomyslně osamoceně smál.
…
Než za mnou zaklaply domovní dveře, pohladil jsem pohledem své auto a rázem se všechny ty vzpomínky propojily a víte vy co?
Hřejivé vzpomínky vám už nikdy nikdo nevezme…