Žehlíte ?

…a nepřipomíná vám tohle takhle náhodou něco?

Košile si žehlím sám.


A musí na mě u toho žehlení být žalostný pohled, když se nade mnou slitovala i Boženka, protože mi udělala z gauče férovou nabídku. Pokud ji přestanu žehlením košil rušit u společného koukání na televizi, neboť prý při pohledu na mě má i u toho nejsmutnějšího filmu rázem břicho bolavé od smíchu, tak mi ty košile vyžehlí… Pokud tedy o víkendu navařím a donesu ji snídáni do postele a vůbec, budu celý víkend po ruce.
Okamžitě jsem to odkýval. Ono se toho pro mě vlastně ani tak moc o tom víkendu nezměnilo, tedy až na tu snídani, kterou většinou zdárně zaspím.

Tentokráte jsem se usadil na gauč já a učenlivě nakukoval Božence pod ruce, abych odpozoroval nějaké ty fígle, a protože jsem dobrý pozorovatel, hned jsem přišel na to nejdůležitější: Boženka nežehlí košili nikdy déle, než pět minut.
„V tom to tedy je!“ napadlo mě a chystal se zjistit i něco dalšího, ale Boženka tomu udělala přítrž.
„Dneska ti vyžehlím jen tuhle a zítra, až budeš v práci, podělám zbytek.“ A s těmito slovy se jala všechny košile pověsit na ramínko, aby se prý vyvěsily.
A tím by mohl nezáživný postřeh ze všedního života i skončit, nebýt ovšem mých temných rán.

Obvykle ráno vstanu, políbím Boženku, někdy taky jenom polštář, protože oči úplně otevírám až o několik málo desítek minut později a štráduji si to do koupelny. Cestou ovšem zapínám žehličku, protože žehlit košili na poslední chvíli to je moje.

Ono ráno jsem byl ovšem natolik při smyslech, abych si vzpomněl i na včerejší Boženčino nezištné vyžehlení košile a tak tento krok vynechávám, oholím se, umyji a už do sebe láduji snídani se studeným čajem z večera a to je dostatek činností na to, abych zapomněl, na co jsem si před cestou do koupelny vzpomněl a tak sahám po ramínku s košilí a nejvíc se mi zamlouvá ta nad topením, protože je od toho ranního žehlení ještě teplá a tak si tu hřejivou košili i oblékám, nacpu do kalhot, převážu kravatou, ukryji pod sakem a tradá do práce.

Cestou ke garáži už se mi povedou rozlepit i oči a tak si užívám toho času ranní temnoty na plné obrátky a vím, že díky tomuto časnému kochání mi pak cesta autem do práce ubíhá daleko pohodlněji a bezpečněji. V práci si pak většinou dám vařit vodu na kávu, sundám sako a celý rozlámaný se svalím do židle s vidinou několika hodin před sebou.

Tentokrát jsem měl před sebou nejen ty hodiny, ale především pěkně zmuchlané rukávy od košile. Zmateně si ji prohlížím a zjišťuji, že pět minut je na žehlení košile evidentně tuze málo. Oblékám si tedy sako urychleně zpátky, než mě někdo uvidí a kolem osmé volám domů, abych mohl být na koni zase jednou i já, ale nestíhám to, protože Boženka je rychlejší a ujišťuje mě, že jestli si nechávám žehlit košile, abych je pak nechal doma, takže se mi na to vykašle a já se ji nedivím…

Já se divím už jen sobě, protože sušičku k Vánocům si z chlapů na celém světě budu přát asi jen já…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *