Za odměnu pojď ke mně!

Jo, jo, pořád se něco děje…

Rána u nás bývají obvykle v hektickém poklusu. Vyskytují se ovšem i světlé výjimky vykoupené zazvoněním budíku v trochu dřívější čas.
Zrovna jako dnes.
„Bořku, vstávej, je finále gymnastek.“ lákala mě Boženka k rozlepení očí.
Beze slova jsem uposlechl, přeci jen olympiáda je jednou za čtyři roky a to, co ty slečny, nebo přesněji holčičky předvádějí se svým tělem, si na tom svém, oproti nim už stařeckém, nedokážu představit.To, co jsem stihl zahlédnout, bylo fantastické.
Salta. Rozštěpy. Přemety. Kladina. Přeskoky. Provazy…
Zkrátka neuvěřitelná kombinace mrštnosti, orientace, odvahy a pevných nervů, která mi brala dech a tak jsem ani neprotestoval, když mě Boženka vystrkávala z postele, že už bych měl jít do koupelny a pelášit do práce.

Sestavu v koupelně jsem zvládl do pěti minut, přeci jen ji už trénuji nějaký ten pátek a při cestě po schodech dolů jsem zasněně přemýšlel, kolik bodů bych asi tak za ni dostal a v tu chvíli mi podklouzla noha.

Minul jsem úchop bradel – sloup na začátku schodiště, nabral rychlost a prohmátl i záchranné kruhy v podobě lustru. Následně přišlo i jedno vychýlené salto na zad při přeskoku s dopadem obkročmo na kladinu – zábradlí a konečné zakončení na všech čtyřech mimo koberec, který vytyčoval na schodech pomyslné prostné.

Boženka na mě udiveně koukala jen chviličku a pohotově mi udělila nejvyšší známku toho dne za výjimečně dobrý výkon a pozvala mě zpátky do postele.

Snad se tam dneska doplazím…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *