Za dobrotu na žebrotu

aneb Bořek na mizině.

„Bořku, Bořečku, jedu Ti z rehabilitace a oni mě tam stále uhánějí, abych chodila i do bazénu na masáže a na různá cvičení, ale vedou to jen samí chlapi a já se tam před žádným nebudu přeci vyvalovat jen v plavečkách, že ne?“ vychrlila na mě Boženka bez pozdravu do sluchátka.
„No to rozhodně ne, lásenko!“ dodal jsem potěšeně.
„Ale ta rehabilitace by mi prý moc pomohla tak jsem si myslela, že když máme ten bazén a vlastně i všechno, co k té rehabilitaci potřebuji doma, tak bych mohla dokoupit i protiproud, protože ten jediný nám chybí, viď.“ Pokračovala Boženka stejně naléhavým tónem.
„No to rozhodně ano, holčičko!“ dodal jsem opatrně.
„Tak já ho jdu s maminou koupit, mám Tvojí kreditku.“ vysypala ze sebe Boženka nezadržitelným tempem a opět bez pozdravu zavěsila.
„No to rozhodně… néé“ dodal jsem už jen pro sebe.
Po návratu domů mě Boženka vítala celá usměvavá a mávala mi před nosem účtem na něco málo přes dvacet tisíc.
„To jsem šikovná, viď? V Mountfieldu říkali, že to levněji pořídit nejde!“ kasala se pyšně a hned pokračovala:
„A dovezou nám to namontovat spolu s tím dřevem, které jsem objednala…“
„S jakým dřevem?“ optal jsem se vyděšeně.
„No na zimu přeci, do krbu…“ uklidňovala mě.

Dva týdny uplynuly jako voda a my jsme spolu s Boženkou trávili čtvrteční odpoledne nakupováním všeho potřebného do domácnosti. To máme:
Mouku, rýži, těstoviny, kolínka, špagety, maso hovězí, maso kuřecí, ale i vepřové. Zeleninu, ovoce, nějaké ty mňamky, dobrůtky a mlsy a to všechno v množství větším než velkém.
U pokladny byla jako kdykoliv jindy nebetyčný fronta a čekání v ní Boženka vyplňovala dotazy na mé resty, zda-li už je mám splněné, či nikoliv. Je jasné, že vždy narazí na něco, co se mi z hlavy vykouřilo, jako pára nad hrncem.
Nesnáším čekání ve frontě!

Konečně u pokladny!
Milá paní prodavačka pípala jak o život a já se marně pokoušel narovnat zboží do vozíku tak, jako tam bylo při příjezdu k pásu za stálého kontrolování narůstání ceny.
„Hotově dneska platit nebudeme, to bych měl jen na první tři položky.“ Pomyslel jsem si v duchu a zašátral po kreditce.
„Dneska mě to nějako zlobí.“ hlásila paní prodavačka s úsměvem při prvním odmítnutí karty a já omluvně očima přejel celou délku fronty za námi, která si unisono povzdechla.
Při třetím pokusu už nebyla usměvavá ani prodavačka:
„Tak je mi líto, částka na kartě není. Nemáte nějakou jinou, nebo nezaplatíte hotově.“
Polilo mě horko, do toho do mě Božena zezadu žďuchla a sykla, cože jí to dělám za ostudu a k tomu všemu mi začal zvonit telefon…

Byl jsem nucen asertivně Boženku odstrčit za kasu, telefon vymáčknout a s paní prodavačkou se za neustálého omlouvání dohodnou, že hotově zaplatím jen pečivo a vozík, ať mi tu schová, že si musím zajet domů pro peníze.
Co dělala fronta za námi nevím. Sebezáchovně jsem se na ni ani nepodíval. To nejhorší mě ale teprve čekalo:

Odvézt nabroušenou Boženku domů.

„To si ze mě děláš legraci! Taková ostuda, vždyť mě tady každý zná, za co jsi to utratil, vždyť tam máš padesáttisíc kontokorent…
„Naposledy jsi kupovala ty ten protiproud ale…
„Ten stále kousek přes dvacet, to jsi tam musel mít už pěknej vítr předtím!!!“ uzemnila mě obratem.
Za stálého Boženčina remcání jsem si vzpomněl na telefon, který mi zvonil a hledal v něm záchranu.
Rychle jsem naťukal poslední nepřijatý hovor a… Boženčina maminka.
„Bože, jak to tyhle dvě ženský dělaj?!“ jejich souhra mě nejdříve vyděsila, ale pak jsem si uvědomil, že maminka je vlastně ta, která mě má ještě ráda…
„Musíte přijet domů, něco vám přivezli a nechtějí mi to předat.“ úpěnlivě prosila maminka Boženky.
„S kým to mluvíš, když na Tebe řvu?“ uvedla mě zpátky do reality Božena, která se nezastavila celou cestu domů.
Já celou cestu domů odevzdaně mlčel.

Doma na nás čekala maminka od Boženky, dva řemeslnící a opravdu obrovský auto i s řidičem, které jsem v téhle ulici ještě nikdy neviděl. I Boženka údivem zmlkla, ale ani ten údiv ji nezabránil v tom, aby se z auta vysoukala jako první a hned popojela k pánům a povídala si s nimi.
Zaklesnutý do volantu jsem sledoval tu svoji femme fatale, jak rozhazuje rukama, chvíli se dohaduje s jedním pánem a chvíli s oběma najednou a jen řidič měl zřejmě dost svých životních zkušenosti na rozdíl od těch mlaďochů a podařilo se mu takticky ustoupit za své auto. Vyloudil mi tak na tváři úsměv, který ovšem zmizel ve chvíli, kdy jsem zpozoroval, že se ke mně blíží mé štěstí.

Doufal jsem v zázrak.

„Bořku tak pojď, uklidíme spolu auto, ať mají pánové místo a oni zatím budou montovat protiproud a skládat dřevo dozadu na zahradě. Já ti udělám kafíčko a buchtu jsem upekla.“
Zalapal jsem po dechu…
„Tak pojď…“ řekl ten můj chameleon a vlepil mi hubana.
„Cestou mě asi zabila. Já si toho nevšiml a teď jsem asi v nebi.“ napadlo mě.

Doma mi Boženka opravdu začala opečovávat a mně z toho šla opravdu hlava kolem. Štěstím? Ne, zmatením. V nestřežené chvíli jsem vyběhl ven nadýchat se čerstvého vzduchu a trochu se vzpamatovat.
Po chvíli se ke mně přitočil řidič a spiklenecky mi začal šeptat:
„Tedy šéfe, vy máte ale přísnou ženo, co? Tam nás seřvala za tu její chybu, jak kdybychom ji udělali my?“
„Prosím?“ reagoval jsem nechápavě.
„No, jak se uklepla a místo osmi metráků dřeva jich objednala u nás osmdesát…“
Začal jsem s blaženě usmívat a pomalu mi spokojeně docházelo, kdopak, že může za ten vítr na mé kreditce…
„Šéfe a na pivečko, nebylo by?“ přerušil mé rozjímání tenhle anděl spásy.
„To víte, že bylo, zasloužíte si ho!“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *