Veselé pondělí

Pokud bych si měl vybrat den v týdnu, který bych vyškrtl z kalendáře, jednoznačně by padla volba na pondělí! O tom, jak by k tomu přišlo zase takové úterý dnes ale psát nehodlám.

Pondělky milují jen masochisti, workholici, ranní ptáčata, děti o prázdninách a mnozí další lehce úchylní, či radostně bezstarostní lidé.
Po pravdě všem jim závidím, marně se o lásku k tomuto dni snažím a dnes jsem selhal opět. I když pomaličku, po lehoučku začínám vidět světlo na konci tunelu!

Vstal jsem levou nohou po noci plné děsivých snů nevyspalý a lehce nabručený jsem se vypravil na cestu do práce a samozřejmě po cestě potkal spousty řidičů, kteří neznají blinkry, za bezpečnou vzdálenost považují délku svého mozku při setkání s krásnou ženou a v nespolední řadě, ať jedou, odkud jedou, vždy jsou na hlavní silnici oni. Občas si říkám, jestli nejsem ten špatný řidič já a všichni ostatní o mně mluví taky tak hezky jako já o nich právem.
Kdo ví . . .

V práci mě pak čekal klasický problém na uvítanou, ale pak už přišla se zpěvem na rtech paní uklízečka, která je neustále usměvavá a její „Dobrýýý dén“ netradičně s důrazem na druhé slabice ve slově „dobrý“ mi vždy vyloudí úsměv. Občas si spolu povídáme a nehledě na to, že má dvě děti v mém věku, máme si vždy, co říci.

Počasí se přeci mění každý den.

Jen žertuji, o počasí je to málokdy, ale i tak si naše rozhovory udržují spíše formální charakter, oba si vykáme a to i přes to, že jsem ji nabádal, ať mi tyká. Připadám si totiž hloupě, když mi žena v jejich letech vyká.

Ignoruje to a já ji podezřívám, že si libuje v tom, jak moc hloupě si připadám.

Dnes její typické „Dobrýýý dén“ zaznělo po mém příchodu z vedlejší kanceláře, s vylouzeným úsměvem pozdrav opětuji a hned je o kousek líp a to i při pondělku.
Kanceláří se nese citrónová vůně Pronta a kávy doplněná zpěvem.
Úžasná kombinace!
Pustil jsem počítač, usrkl kávy, nasál vůni citronu a než jsem se stačil blaženě s výdechem usmát, přišla návštěva, nečekaná, neznámá a upovídaná. Pán okamžitě spustil nezastavitelný popis svého problému a já rezignovaně, ale trpělivě poslouchal, avšak stěží vnímal.

Zhruba uprostřed pánova bědování skončila paní uklízečka svůj úklid ve vedlejší kanceláři a nutně musela projít kanceláří mou ještě neuklizenou, pozdravila poněkud plaše cizího pána a už opouštěla místnost, když v tom se zastavila, otočila, pohledem si změřila návštěvu, hodila oko na mě a tázavě se s úsměvem ptá:
„Vy asi dnes nechcete udělat, že?“
„Nééé!“ odpověděl jsem se zrudnutím a opatrně se podíval na pána, který se lehce usmál a většímu úsměvu se bránil skousnutím rtů.
Paní uklízečka se s úsměvem otočila a mizela kdesi na chodbě, když v tom se s výkřikem:
„Ježišmarjá, já jsem to tak nemyslela!“ přiřítila zpátky do kanceláře.
„Já myslela, jako jestli ho dnes nechcete jen trochu otřít…“ to už se pán rozřechtal neskrývaně „… ten stůl teda!“ dodala ve spěchu.

Ještě u loučení jsem se červenal a opět se utvrdil v názoru, že jsou zkrátka věci, které nevysvětlíte, ale za to veselejší pondělí to přeci jen stálo..

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *