Tunelář

Není díra jako díra i jedna díra dobrá díra

Kdysi jsme měla psa. Měla jsme ho dlouho a byl to miláček.
A byl velký. Obrovský. Chlupatý a byl taky inteligentní.
Časem se z něj stal člen rodiny. Pohyboval se kde chtěl, dělal si co chtěl, poslouchal koho chtěl.Inspirována americkými filmy nechala jsme si vyrobit nové dveře do zahrady.
Pro mě naprosto klasické dveře s výřezem pro volný pohyb mého miláčka.
Pochopil velice rychle, že pro vykonání své potřeby stačí proběhnout lítačkami a má k dispozici celou zahradní toaletní mísu jen pro sebe.

Dnes už toho psa nemám. Bohužel ho přejelo auto. Ale dveře mám pořád.

A mám Bořka.

Ten je velký. Chlupatý a je taky inteligentní.
Včera se někde zapomněl.
A velice rychle pochopil, že mu o půlnoci nepřijdu vytáhnout klíč ze zámku a už vůbec ne odemknut.
Naříkal, kňučel, škrábal, prosil a sliboval.
S podnapilým tvorem je veškerý rozhovor a psychologický rozbor naprosto zbytečný.
Zůstala jsem neoblomná a Bořek venku.

Nevím jak se to mohlo stát, že jsem ho tak podcenila, ale zřejmě už to pití nebude, co bývalo, že mu zůstalo pár střízlivých buněk k racionálnímu uvažování, ale tentokrát mě překvapil.

Bez sebemenší újmy na zdraví (jak už to tak bývá) se mu podařilo zdolat zděnou zídku do zahrady, dokonce prošel i kolem bazénu aniž by do něj spadl, pokud ovšem nelezl po čtyřech a domů se protáhnul právě zmiňovaným otvorem pro psa.

Mám zase psa. Je to můj miláček.
Je velký, chlupatý a inteligentní.
Už je z něj člen rodiny. Pohybuje se kde chce, dělá si co chce, neposlouchá nikoho.

…toho si ale jednoho krásného dne zabiji sama!

Příspěvek byl publikován v rubrice Božence. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *