Tři kurvy

…každý den jedna.

Praskne-li mi v autě jakákoliv žárovka, dozvím se to při prvním odbočování, kdy se v interiéru auta rozeřve nesnesitelný hysterický jekot blinkru. A přesně takový, nervy drásající zvuk jsem uslyšel při cestě domů…Doma jsem lehce zjistil, že se jedná o přední pravou směrovku a za letmých příprav žárovky nové, křížového šroubováku a otevření kapoty, mě zpozoroval mimojiné i zasloužilý automechanik – můj otecko..
„Umíš ty to vůbec vyměnit?“ otázal se starostlivě.
„Tati, prosím tě, za co mě máš…“ odsekl jsem otráveně.

Šroub odšroubovat, blinkr vyndat, žárovku vytočit, žárovku vyměnit, žárovku novou zatočit, zkusmo zapnout výstražná světla, kdo by se s tím taky startoval, zkontrolovat funkci, vše v pořádku, blinkr zandat, šroub zašroubovat a mám hotovo bratru za necelé tři minuty.
„Hned se musím podívat, zda-li u Ferrari neshánějí mechaniky do pitstopu.“ chválil jsem se v duchu.

Za další dvě minuty po cestě k popelnici jsem si prohlížel prasklou žárovku, která ale nebyla vůbec prasklá…
„Tys byla jen uvolněná, holka jedna nešťastná, tak to já tě dám hnedlenc zpátky…“ chlácholil jsem ji procítěně, zrovna jako letitý obyvatel opuštěného ostrova hovořící už se vším, co potká.
Postup jsem v ještě lepším čase zopakoval se stejně úspěšným výsledkem a při uklízení žárovky zpátky do sady k dalším jsem ještě zkusmo pootočil klíčkem a krom výstražných světel vyzkoušel i blinkry.

Ozval se hysterický jekot.

„Kurva!“

Rutině jsem se pustil do zažitého postupu, očistil kontakty a tentokrát ověřil funkci nejen výstražných, ale i směrových světel a spokojeně šel vše zase už automaticky poskládat na své místo.
Pokles soustředění, nárůst sebevědomí, pocit dostatečné zkušenosti… Těžko říci, co přesně z toho vedlo k chybnému nasměrování titěrného šroubku na své místo určení a k jeho hbitému propadnutí motorem.
Tedy, kéž by to vedlo k propadnutí, ale šroub zkrátka zapadl neznámo kam a zůstal kdesi ve šroubkovém ráji v blízkostí motoru…

Inu, nedá se svítit!
Blinkr jsem zaklapl a nechal bez šroubu, druhý v práci dám šroub nový…

A druhý den jsem odjel do práce, a kdo zná má rána ani se nediví, že jsem jen vyzvedl dokumentaci a hurá s ní do vedlejšího města, potom ještě nějaké ježdění a hurá zpátky do práce na kávu!
Kávu, kterou jsem ještě nestihl a přesně v tu chvíli, kdy jsem se zasnil a ztratil kdesi ve svém světě, se autem rozječel hysterický blinkr.

„Tě uškrtím, blinkre! Jeden ti nedá šroub a ty hned vyvádíš jak pominutém!“ nadával jsem v duchu celý brunátný při cestě k pravému předku svého auta na nejbližším odpočívadle.

„A kurva…“

Škrtit nebylo koho.
Blinkr byl v nebi.
Někde jsem ho cestou zkrátka potratil…
Okamžitě jsem si uvědomil, že tohle se hlavně nesmí dozvědět otecko. Jediné, co jsem nechtěl, bylo, abych kdy musel pronášet debilní výmluvy typu…
„…ale vždyť přeci já umím vyměnit prasklou žárovku, tati, vždyť přeci fungovala… než jsem tedy ztratil kdesi celý blinkr, to se může stát ale každému…“
Jen to ne!

Cestou zpátky jsem objednal nový blinkr, který bude hned po víkendu k vyzvednutí a už si přehrával krizový plán, kdy doma zaparkuji opačně než obvykle a tak maximálně zminimalizuji šanci, že by se na to přišlo.

„Zítra jedeme pro jablka, tak natankuj!“ zaznělo hned po návratu do práce z úst otecka a mě polilo horko…

V sobotu ráno jsem byl nutně aktivní, všechny bedýnky nanosil do auta sám a auto přistavil tak, aby ho taťka viděl při nasedání spíše zezadu.
Povedlo se!

Cestou za jablky jsem pak uplatnil veškerou svou předvídavost tak, abych nemusel použít pravý blinkr, neboť hysterického jekotu by si všiml i hluchý, natož pak zkušené ucho mého otecka a to se mi i díky řídkému rannímu provozu povedlo beze zbytku.
Na dvoře farmáře jsem pak autem šachoval trochu podezřele, ale ani tam si nikdo ničeho nevšiml a my všechno naložili bez jediného udiveného pohledu na zející ránu z předku auta.

Cestou zpátky jsem opět naivně upadal do nebezpečné euforie, potichu se radoval a chválil se, jak jsem šikovný intrikán a ZASE, někdy v té radostné chvíli, které mi nejsou asi souzeny prožít až do konce, jsem na vzdáleném konci velmi úzké silnice spatřil vachrlatě protijedoucí auto.
„No, von se snad nevyhne?!“ pronesl jsem do ticha a hned následně po zajetí skoro do pravé škarpy a hlasité ráně jsem se zmohl už jen na…

„Kurva, už ale!“

„No a nevyhl se…“ kontroval taťka lakonicky a pohledy nás obou se upřely na houpající se pochroumaný zbytek mého levého zpětného zrcátka.

Tak tedy shrnuto, sečteno a podtrženo.
Posměškům za bravurní zvládnutí výměny žárovky blinkru jsem se vyhnul, ale za to mám stále ještě na talíři lapálie spojené s uraženým zrcátkem…

Život je zkrátka boj a ať mi zkusí kdokoliv vysvětlovat cokoliv jiného!

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *