To bych fakt chtěla!

aneb Splnění mého tajného přání…

Kuchař amatér, který se neobejde bez všemožných podrobných kuchařek, ale s o to větší chutí se pouští do sebesložitějších jídel s jistou vyhlídkou na nejistý výsledek, nemohl slyšet na prostou otázku: „Nechtěla bys, abych Ti dnes uvařil rizoto, lásenko moje?“ libozvučnější odpověď, než s mlsně se olizující Boženkou pronesenou větu: „To bych fakt chtěla!“
Mé srdce doslova zaplesalo, neboť to opravdu umím a mám načteno z vzdělaných kulinářských knih a co víc! Učila mě jej samotná Boženka.


„Bude mi milým potěšením, holčičko moje.“ pronesl jsem láskyplně a pustil se kvapem do díla, protože Boženčin návrat jsem očekával již v několika hodinách a amatér, jako já, nikdy neví, co všechno se může přihodit a bude v případě nehody potřeba napravit.

Krájení cibule, lehké osmahnutí zatímco se krájí maso, přidání masa, zbělení masa, podlití masa, restování cibule s masem, krájení papriky, odlévání vody z žampiónů, hysterické schraňování vody z papriky už už vylévané do odpadu, příprava hrášku i kukuřice a zlatý hřeb pokrmu: krájení na plátky oliv. To vše jsem zvládl v rekordním čase, když jsem se pouštěl do propírání rýže a kořením ochucování bublajícího hrnce. Nakonec mě čekalo už jen pečlivé odměření poměru rýže a vody, pečlivého promíchání ve varné míse a šup s tím do předehřáté trouby a vzápětí z trouby ven, jelikož jsem, jako vždy, zapomněl vodu osolit. Nakonec je ale vše hotovo a otvírá se zasloužené pivo.

Z moudrých knih i z Boženčin zlatých rad totiž vím, že teď mám odměnou za bezchybnou práci chvilku pro sebe a bude trvat celých 40 až 50 minut, než se voda odpaří a rizoto bude připraveno k potěšení mé milované.

Pln zasloužené sebechvály jsem i s pivem usedal k televizi na gauč a představoval si, jak Boženku ohromím svou genialitou s přidáním oliv a bezmyšlenkovitě sledoval zeslabenou televizi s vědomím, že teď mě bude milovat ještě víc a ještě víc a až se mi z toho všeho mámení začínalo kouřit z uší a pak už i z očí a já je otvírám a vidím, že to je sladká vlčí mlha, ba přímo Rákosníčkova mlha a co víc, přímo kouř a ještě chvíli se ze sna vytržený mylně domnívám, že vše vysněné se stalo realitou, než mi dochází, že je něco v troubě, tedy špatně a ihned se na troubu bázlivě koukám, abych na hodinách zjistil, že uběhly celé tři hodiny mého snění…

A právě ve chvíli, kdy jsem nemotorně otvíral okna a zmateně vyháněl kouř utěrkou ven se rozdrnčel zvonek vchodových dvěří.
„Hned jsem tam.“ halekám do dvěřního telefonu ve spěchu a hned na to stříkám do vzduchu všechny své deodoranty a pohlcovače pachů a zkouším i parfém, zapaluji vonnou svíčku a to všechno poslepu, protože díky ještě o chvilku zpátky vysněné mlze nevidím ani na krok a nakonec, lehce podlomen, jako kdybych šel na porážku zabíhám ke vchodu pro Boženku, která mě po prvním uvítacím políbení spravedlivě osočuje otázkou: „Ty jsi kouřil?“ a já ji na to odevzdaně odpovídám: „Kouřil… a jak!“ a v duchu mi běží, ani nevím proč, vzpomínka na reklamu na prací prášek, nebo co to bylo, kde chlapeček zaneprázdněně vítá po příchodu ze školy maminku se slovy: „Ještě se musím hóóódně učit!“ a je mi jasné, že bude zapotřebí velká dávka Boženčiny trpělivosti, než se to všechno naučím a to už se po dnešní zkušenosti oprávněně obávám a hrozím zítřku, kdy se mám, coby osamocený bojovník pustit do praní a tak mě napadá…

Jak se vlastně třídí prádlo…

Nebo je to jedno..?

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *