Tandemový seskok

Včera odpoledne měl manžel mé nejlepší kamarádky Mileny absolvovat tandemový seskok, a protože to měla být událost slavnostně pohřební, byla pozvaná na čumendu celá Standova rodina, všichni známí a kamarádi k tomu.

Nikdo z nich neodmítl zúčastnit se takového výjimečného a možná i posledního dnu svého příbuzného, známého, či kamaráda a přijel. Podívaná na ten dav lidí tak spíše připomínala poslední rozloučení, než nějakou nedělní adrenalinovou atrakci.
Jeho žena to tak ovšem pojala a pobíhala s náhradním fotoaparátem na krku a fotila všechny přítomné a neplýtvala díky, že v tak pro ní významně smutný den, jí budou všichni blízcí nablízku.
Ani samotný skokan nezůstával s černým humorem pozadu. Několikrát a důrazně své drahé polovičce Mileně připomněl, že už volal právníkovi a se slovy: „Všechno mé ženě Filoméně!“ se s ním i rozloučil.

Neopomněl ani na zdůraznění faktu, že prostějovské letiště sousedí jen přes dálnici s místním hřbitovem a nenechal tak uschnout jediné účastnické oko. Všichni se dusili smíchy.
Rázem se diskuze stočila otázku na hrobu, či urny.
Ty línější dokonce napadlo jestli takhle náhodou nezakopat rovnou i s padákem, nebo, to zase vymysleli ti praktičtější, jestli by bylo dobré z něj dětem našít nějaké šustky na památku po tatínkovi.
Pár zúčastněných skautů trvalo na zakopaní i s padákem, protože takový materiál se prý velice špatně ekologicky likviduje a spalování nepřichází v úvahu.
Zkrátka všechno v duchu hesla:
Když humor, tak černý!

Ovšem s každou další minutou se blížící odlet docházel hlavnímu aktérovi pomalu, ale neúprosně humor, elán i nadšení.
Komu by taky nedošel, když ještě za živa poslouchal, co pro něj milovaní připravují, kdyby se to náhodou nepovedlo a dle řečí se skoro i zdá, že se to povést ani nemá.

Přestávky mezi cigaretami se tak začaly až nápadně zkracovat.
Jako pěst skokanovi rovnou do žaludku pak zapůsobila zpráva, že se let pro nepříznivé počasí o 20 minut odložen.
To znamenalo nekonečně cigaret navíc v nekonečné agónii
.Do toho se oblohou honily velké dešťové mraky. Začal se zvedat vítr a jen někde v dálce na obloze prosvítaly tři metry čtvereční azurové oblohy.
Přesně to místečko, do kterého se náš tandemista musel trefit.

To byla ovšem jen další voda na mlýn přítomných vtipálků.
Následovala přehršel dotazů.
Jestli s sebou má mobil, aby napsal kam dopadl, že ho dojedou zakopat.
Taky jestli má pas, kdyby ho to odfouklo do ciziny.
Ale ty poslední, nejpeprnější otázky už přehlušil řev motorů a jekot Standových zubů a…
Povedlo se.
Vzlétl.
Skočil.
A ve zdraví přistál.

A mě až večer probudil z podřimování mobil.
Volala Milena.
„Koukáš na zprávy? Viděla jsi, co se dneska stalo v Mladé Boleslavi? Já ti mám srdce až v krku, když si představím, co se mohlo všechno stát!“

Jo, jo, nikdy neříkej hop, dokud jsi nedopad´.
Teď už toho mého Bořečka podruhé do vzduchu tuplem nedostanu.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *