Taky jste až na konci?

Ono se řekne psí život… ale já bych ho třeba bral!

Některé noci netrávíme spolu. Boženka je obklopena dostupným pohodlím, sterilní čistotou a lidmi v bílém, ale ani to ji nezabrání, aby mě na dálku dirigovala, co kde mám podělat. Snáším to statečně, neboť vím, že to dělá z lásky a to její telefonní lamentování snášející se na mou hlavu ji nakonec navozuje pocit teplého domova.„Nezapomeň zavřít okna nahoře. Taky jsou zapotřebí zalít kytky v hale…“ spustila na mě tuhle Boženka a ne a ne se zastavit a já, ačkoliv už bylo všechno dávno hotové, se o to ani nesnažil.
„Ano Boženko, ještě, že jsi mi zavolala, málem bych na to zapomněl.“ děkuji jí v domnění, že už je konec.
To už ale přicházela na řadu zvířata, ke kterým má to moje štěstí až skorem likvidační vztah, ale i přesto na ně nezapomíná.

„V lednici je připravená konzerva…“ spustila na mě tedy „…tu dáš kočce. A dej ji tam trochu šunky, ať si taky jednou pochutná. Křečíkovi nasyp to sváteční krmení, přeci jenom jsme na něj poslední dobou trochu zapomínali. A psovi dej granule i když počkej… Budeš ty tu polévku?“
„Vždyť je to jenom mastná voda ze slepice…“ posteskl jsem si.
„Tak fajn. Nakrájej do toho nudle a maso, trochu to povař, nech vychladnout a pak tím polej ty granule, ať má svátek i ten pes… Ty máš pak jídlo v lednici. Na pánev si hoď, co jen chceš.“

Zvířátka si tedy pochutnávala na sváteční hostině a já si šel do lednice pro něco na pánev.
Na výběr jsem měl cibuli, rybičky a celer.
V příštím životě chci být pes…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *