Tak co, vodvedenej?

Na vojně jsem nebyl a dle Boženky je to na mě znát, protože nemám pražádnou kázeň a ta, jak známo, „…musi byť…“, ale přesto jsem odveden byl.

Všechno to začalo dvouhodinovým čekáním v malé nevětrané místnosti spolu s dalšími, asi 40-ti kluky, které jsem završil odchodem na WC, abych byl vzápětí povolán k výkonu odvodu a poslán se zkumavkou pro vzorek moči.
Tu jsem nakonec ani nevypotil, ale rovnou vybrečel, abych si uvnitř vyslechl sestřičku, která na mě hulákala, jako bych za to mohl, že jim došly testovací papírky a teď je jí veškera moč světa absolutně k ničemu a ona je tu zbytečná. Ona to tedy řekla expresivněji. Zkusím ji pro představu citovat:
„Do prdele, kterej kretén…“ následoval významný pohled na mě „…zapomněl na papíry! Teď jsou mi všechny ty chcanky na celým světě na hovno a já tu jsem taky na hovno!“

Být dlaždič, zastyděl bych se, ale protože dlaždič nejsem, tak jsem se přímo rozklepal a rázem se cítil jako doma… tedy cítil bych se jako doma, kdybych bydlel v jedné kleci s hladovým medvědem. Naštěstí do toho všeho zmatku promluvil klidným a hlubokým hlasem vyšetřující lékař:
„…ale Janičko, vždyť vy tu musíte být, na koho bych se pak celý den mohl pro potěšení dívat?“ řekl ten zcela prošedivělý lékař a vyloudil na snad stopadesátikilové Janičce úsměv a já, asi na oplátku, vyloudil úsměv na jeho tváři a to, když jsem před něj bosky předstoupil.
„To snad není možné…“ popadal se smíchy za břicho „…takový pltafusy jsem snad ještě neviděl. Tobě se, hochu, bude blbě pochodovat.“

Pak už to šlo ráz naráz a já byl v trenkách postaven do protějšího rohu místnosti k dokořán otevřenému oknu, kde jsem se mocně nadýchl čerstvého vzduchu, zaposlouchal se do rušné silnice, která vedla hned vedle a koukal s přiblblým úsměvem na Janičku, jak si patrně o mně povídá s panem doktorem. Bohužel jsem neslyšel ani slovo, což mi potvrdil i pan doktor:
„Teda hochu, platfusy k pohledání a ještě hluchej jak poleno! Vy se tu někde množíte, protože to seš dneska už padesátej!“

Z jeho monologu jsem pochopil, že mám za sebou poslechový test, a protože slyším jak netopýr, počal jsem se okamžitě bránit, odezvou mi byla naprostá ignorace:
„Nevymlouvej se chlapče, pro mě seš hluchej a hlavně vojenské služby schopnej! Jani, přeměř ho ještě.“

Nedostatkem papírků rozhozená Janička vzala krejčovský metr obráceně a naměřila mi kolem hrudníku 115cm, obdivně mě sjela pohledem od hlavy až k patě věříc více metru, než-li svým očím pronesla:
„To si tě stáhnou k hradní stráži, takový tam mají rádi.“ usmála se na mě i ona a hned potom už jsem stál zpátky v čekárně.

A právě tam, pln smíšených pocitů, rozporuplných dojmů a smutný z odvedení, jsem dostal poslední ránu z milosti toho dne, kdy se na mě zpříma podíval dle vizáže široko daleko ten nejhloupější čekatel a zeptal se mě:
„Tak co, vodvedenej?“
Po mém smutném přikývnutí mi procítěně se vší upřímností, které byl schopen, okamžitě odpověděl:
„Ty jsi ale debil, viď?“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *