Tak co myslíte?

Jeden si může připadat jako blbec, když se vůbec nesnaží…

„Ty si pořád někde trajdáš a já na tebe akorát čekám.“ spustila na mě Boženka při pohledu na zamilovanou dvojici v televizi a zaskočila mě tak nepřipraveného na gauči s novinami přes hlavu. „Nikam mě pořádně nevezmeš.“ ukončila náhle svůj výstup efektním direktem.

Rychle jsem se posadil, srovnal noviny a nachystal se s mohutným nádechem k obraně. Na tu ovšem nedošlo, neboť mi Boženka vzala vítr z plachet.
„A výlety na nákupy a po okolí do toho laskavě nepočítej.“ sdělila mi, aniž by odtrhla své oči od televize.

O něco klidněji jsem vydýchl a popošel raději zpytovat svědomí k počítači, a když už jsem tam byl, podíval jsem se po okolí, co by se tak Božence mohlo líbit a štěstí tomu chtělo, že jsem po chvilce našel neprodejní historickou výstavu bot.
Slovo neprodejní je při Boženčině lásce k botám velmi důležité.

Druhý den jsem nelenil, naložil Boženku do auta, nasadil tajemný výraz a liboval si v její nejistotě. Boženka totiž nesnáší překvapení. Za chvilenku už Boženkou počal lomcovat neadresný vztek z neznáma, kterého jsem se ovšem pravůbec nebal. Bylo mi jasné, že pohled na toliko párů bot ji sebere dech a pročistí hlavu od všeho zlého.

Na místě jsem proto nadšeně vyběhl z auta a pln úsměvů si četl nápis přes celé dveře:
„Tuto neděli zavřeno!“

Oběhl jsem pro zachování hrdosti kolečko kolem auta, odevzdaně vpadl zpátky na místo řidiče a bezeslova se rozjel zpátky k domovu.

Jeden se může snažit, jak chce a i stejně si připadá jako blbec.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *