Šupito presto

Je to sice delší, ale za to horší cesta!

„Koukej sebou mrsknout, ať jsi ve DVANÁCT připravená, přijedu pro tebe a nebudu na nikoho v tomhle horku čekat. Ani na tebe!“ zakřičela do telefonu mamka a já měla dojem, že mě má snad za neslyšícího. Nutnost dodržet její upřímné přání jsem ovšem plně pochopila.
A skutečně nečekala ani minutu.
Jak by také mohla? Měla jsem cvičení od desíti do půl dvanácté a celou půlhodinu na pomalý přesun k nemocničnímu parkovišti. Za tu dobu bych to v pohodě stihla, i kdybych se plazila po zemi.

Já ano, mamina ne.
Už byla skoro jedna a ona nikde.
Nakonec přijela, nechala mě bezeslova nastoupit a já se mohla jen z rozpáleného interiéru domnívat, že uvízla v koloně. Dalším příkladným vodítkem pro závěry mé dedukce pak byly taky naběhlé žíly na jejích spáncích a strohá komunikace omezená na jednoslabičné chrčivé skřeky, ve kterých jsem tušila povely:
Sedni. Dělej. Mlč. Nerej!

Pro tentokrát jsem tedy spolkla připomínku o tom, kdo na koho vlastně čekal, protože jsem byla po hodině a půl čekání na veřejném parkovišti vykoupaná ve vlastním potu a měla jsem svých starostí tak akorát dost.

Nakonec z mamčiných úst přišly i první souvislé věty, ovšem ty bych raději neslyšela:
„Ještě se stavíme v sempře. Potřebuji dokoupit nějaké kytky do truhlíků.“
Po zahlednutí mého zoufale vyděšeného pohledu ve zpětném zrcátku rychle dodala:
„Bude to šupito presto, neboj.“

Vůbec mě to neuklidnilo.
Naopak!
Okupovat skleníky v jednu odpoledne s nerozhodnou maměnkou je přesně to nejlepší, co jsem dnes mohla dělat. Naběhlé žíly na spáncích se pomaličku stěhovaly ke mně.

Mamka mi napůl lhala, nebo jsem ji nepochopila, nevím, ale pod pojmem šupito presto se skrývaly rychle přesuny ve skleníku od úžasné květinky k ještě té úžasnější a zase zpět, které se pomalu stávaly nekonečnými.
„Vedro, jak kráva!“ chtělo se mi zakřičet, ale neodlepila jsem jazyk od patra a ze stejného důvodu nemožnosti se bránit aspoň verbálně jsem byla nakonec ponechána u obrovského keře před oroseným sklem skleníku směrem do parku.
V parku foukal vítr a já se rosila, jak to sklo a když už se začínala voda srážet i na vozíku, rychle jsem se zkontrolovala, zda-li nemám po těle nějaké pupeny.
Začínala jsem totiž vzteky kvést…

Po hodině a půl ve skleníku s kytkami a skoro další hodině ve skleníku s květináči a zeminami jsme konečně šupito presto vyrazily domů, teda mamka radostně vyrazila a já odevzdaně odtekla.

Dnes mám opět rehabilitaci, ale jsem si jistá, že nebudu čekat ani já na máti, ale ani máti na mě, jsem totiž dostatečně poučená…

Přes léto a další přidružená vegetační období jezdím jedině sanitkou.
Je to sice stejná výheň, ale netrvá to tři hodiny!

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo strůjci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *