Skryté domácí násilí

aneb Zabití šíleného ochlasty krok po kroku.

Už jednou jsem se důkladně poučil o tom, že poslouchat za dveřmi za nimiž hovoří Boženka je nejen neslušné a pro mé sebevědomí neblahé, ale i životu nebezpečné, jak sami uvidíte, ale přesto se mi to nechtíc povedlo.

Ano opravdu nechtíc, protože přeci nemohu považovat své poposedávání po schodech, po kterých jsem se při cestě úplně jinam vydat opravdu nechtěl, za úmyslné poslouchání za dveřmi, to dá rozum.
Nesmíme si plést zájem o milovanou osobu za zvědavost…
Na samém začátku jsem se na samé patě schodů pohodlně usadil a začal si znaveně rozvazovat tkaničky.
„Ahojky lásenko.“ dodal jsem síle pozdravu přesně takový tón, který by stačil pokud by seděla v přiléhajícím obývacím pokoji, odkud hrála televize, ale místo toho se kdesi v patře ozvalo Boženčino nebývale nadšené:
„Ahoj lásenko moje.“
To by mě obvykle nesmírně potěšilo a zahřálo nebýt toho pokračování.
„Jasně, že můžu mluvit, to bych jinak nevolala. Ten šílenej ochlasta je ještě venku.“

Jestli si pamatujete na dětskou hru, kdy se po vlastním malém zadečku kloužete ze schodů dolů, přičemž kosti trpí, ale vás to děsně baví, a proto jste čím dál tím rychleji a rychleji dole až přichází ten stupeň před samotnou rychlostí světla, kdy vás, obvykle maminka zastaví a zachrání vás pravděpodobně před destrukcí sebe sama, tak přesně v tu chvíli jsem se vytasil rychlostí posledního stupně, ovšem v opačném směru a jako první na světě jsem vyjel schody zezdola nahoru a to všechno jenom proto, abych slyšel s kým, že ta moje životní potvora bude švitořit.

Toho, koho už někdy popadla akutní a intenzivní žárlivost, která rozhodně v tuhle chvíli nebyla bezdůvodná, mi dá jistě za pravdu, že poprvé máte více práce se svým tělem, než s tím, co jste právě zjistil.
Dech byl mělký a rychlý, srdce zrychlovalo, tep mi tak vyskočil na krásných dvěstě úderů, levá ruka mi začínala brnět, ona i pravá, ale u levé si toho jeden všimne tak nějak víc a to všechno doplňovaly mžitky před očima a lehká křeč v krční páteři a to z toho, jak jsem natahoval svůj krk blíže a blíže ke dveřím, aby mi neuniklo ani slůvko té zrady nejzrádnější.

Zavřel jsem oči.
Nastražil uši.
Zmírnil dech.
Tlumil bušení srdce.
Přiložil ucho až na samotné dveře.

To všechno ve stavu nejvyššího napětí a koncentrace, zhruba takové, jakou prožívali samurajové před vykonáním rituální seppuky…
A přesně té se mi také dostalo.
Boženka otevřela trhnutím dveře a hlasitě a se vší silou na mě zakřičela:
„BAF!“

Nebyla náhoda, že jsem na samém začátku mluvil o ohrožení mého života při poslouchání za dveřmi.
Nebyla ani náhoda, že jsem zmiňoval dětskou hru, kdy vás před jejím sebedestruktivním koncem zachraňovala maminka.
Ono není nic náhoda, když žijete s Boženkou.
Ta vás totiž připraví opravdu na všechno.
I na smrt.

Schody jsem samozřejmě sletěl onou destruktivní rychlostí hezky dolů, ale bylo mi to jedno, protože po vylekání jsem byl díky mrtvici jaksi v útlumu a když už mi to v půlce letu docházelo, vysvobodil mě od strachu před samotným dopadem infarkt.
Nevím jak dlouho jsem ležel na zemi, ale probudil mě, jak jinak, Boženčin smích, který přerušila až když zaznamenala, že se snažím mrkat.
„Mám tě, ty můj zmetku milovanej, to se dělá poslouchat za dveřmi?“
„Eeoh.“ nezmohl jsem se na víc, ale Boženka vesele pokračovala.
„Co kdybych s někým telefonovala?“

Tak už tu teď dva dny přemýšlím, jak a zda-li vůbec někdy dokážu nachytat Boženku já aspoň z tisíciny tak dobře, jak nachytává ona mě každý týden, ale moc mi to nejde. Mám totiž hlad a je mi už docela zima.
A tak mám už jen poslední otázku:
„Nepřišel by mi někdo pomoci z pod těch schodů?“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *