Skleníková květinka

Potkal jsem ji s jedním květináčem, ve kterém bylo cosi starého. Mělo to jeden lísteček a ten byl křehký a kamenný. Po první kapce vody se rozpadl.
„Jo, to je orchidej, mám ji už třetím rokem a pořád je jako nová.“ zahalekala s nenuceným úsměvem.
„Tady bude ještě hodně práce.“ pomyslel jsem si.

Orchidej mi nakonec vykvetla do půl roku, ale vypěstovat vztah Boženky ke květinám potřeboval daleko více času a stále ještě nejsme ani na dohled konce této cesty. Dejme tomu, že jsme o tři kroky blíže.
Každý rok hlídáme dům rodičům, když nám seberou Táňku a odjedou s ní kamsi na týdenní výlet a nám tak zbude na krku zahrada, jejíž zalévání zabere jednomu člověku dvě hodiny denně. Zalévání je strašně důležité, neboť úspěšná péče o dům se hodnotí striktně a pouze podle počtu uschlých květin. Jakýkoliv výsledek v kladných číslech je selhání.
V létě se dají květiny zalévat brzy ráno, nebo až navečer, zkrátka když ještě, nebo už sluníčko tolik nepálí. Zatímco Boženka si přes den lenošila u bazénu, já jsem se každé ráno trmácel z práce a pozdě odpoledne zase domlácený vracel zpět. Jejím pravidelným vítacím rituálem je věta:
„Otevřeš mi víno!?“ což říkala s takovou dikcí, že jsem pochopil i to, abych ty dvě prázdné lahve, které ráno byli ještě zašpuntované, prostě ignoroval. A hned i káravě dodala:“ A mimochodem, tady ty kytky v květináči jsou docela suché!“
„A zalilas je?“ zeptal jsem se opatrně.
„A řekls mi jak?“ odfrkla si znechuceně.

Neřekl. Pravda. Krok první tedy spočíval v tom, že jsem Boženku seznámil s pětilitrovou konévkou, ukázal, kde se dá napustit vodou a názorně ukázal, jak se zalévá. Vše samozřejmě doplněno i o můj vzdělávací monolog o tom, jak se co zalévá, jak to dělat se suchými květinkami a jak to dělat s květinkami přelitými, což nebyl náš problém, pravda. Vítězně jsem se na ni podíval a nalezl ji s čumákem v mobilu, jak se něčemu potichu usmívá.
„Máš moc práce, viď?“ zeptal jsem se kontrolně.
„Děsně, jsem úplně hotová.“
„A poslouchala jsi vůbec?“
„Jo! Vezmu konev a zaleju to! A kde mám to víno?“ odsekla varovně a já věděl své.
S Boženkou musím být spokojený s málem. Aspoň, že tu konev si zapamatovala.
Šel jsem pro víno.
Zbytek dne proběhl v klidu. Nic jsem nechtěl a víno teklo proudem.
Druhý den jsem se vrátil za soumraku, co v létě bývá pozdě a tajně doufal, že něco se slov konev a zalévat na Božence zanechalo památku a ono jo.
„Zalila jsi?“ zeptal jsem se doufajíc.
„No jasně, za co mě máš?“ odvětila pohoršeně.
„Všechno?“ zalapal jsem po dechu nevěřícně.
„Blázníš? S tou vaší malou konví? Celou zahradu? To bych nedělala nic jiného?“ uvedla mě zpátky nohama na zem Boženka.
Druhý krok se tedy jevil, co by logickým. Ukázal jsem Božence hadici a vysvětlil podrobně její funkci včetně toho, kdy je vhodné použít konev na malé květináče a kdy si může pohrát s hadicí na úrodných lánech.
Následně jsem otevřel víno a šel zalévat. Místy i vylévat, a to vodu z květináčů, kterým věnovala svou péči Boženka a věděl jsem, že ji nic nesmím říct. Příště by se totiž vykašlala i na tu konev.
Zbytek týdenního hlídání zahrady byl báječný. Občas jsem něco vylil, občas dozalil, ale už nebylo všechno na mně. Měl jsem čas i na víno a dokonce i čas obletovat svou nejmilovanější květinku – Boženku.

Poslední lekce ze zahradničení na Boženku čekala až na samou zimu. Slíbili jsme pomoc na předzimní zahradě, což byla fuška, ale docela zábavná. Boženka objevila sekačku na trávu a zjistila, že ji to baví. Dokonce vysbírala i oříšky pod lískou, co na tom, že domů žádný nedonesla a pak pobíhala celý den s bolobřichem. Poslední úkol ji ale upřímně vyděsil. V plánu bylo zalévání stromů a Boženka se tomu snažila všemožně vyhnout a já nechápal proč. Vždyť přeci na tom, vzít hadici, dát ji ke kmenu, dát si pauzu, v jejím případě dlouhý kouř, a totéž zopakovat až budou všechny stromu zalité, nic není. A tak jsem na ni uhodil:
„Proč se ti do toho nechce?“
„Když je mám ze žebříku strach?“ řekla celá smutná.
„Ze žebříku? Proč ze žebříku?“ nechápal jsem.
„Prostě mám malou nohu a klouže mi to. Chápeš to!?“ startovala do aktivní obrany.
„Ale proč bys měla lézt na žebřík?“ trval jsem neohroženě na potřebě vysvětlení.
To už v Božence bouchly saze, páč zahnaná v koutě je tuze nebezpečná, něco jako jezevec a začala s postupným navyšováním hlasitosti vysvětlovat:
„Mám zalejt stromy a jak to chceš asi udělat bez žebříku? Musíš vylízt nahoru na strom a celý ho zalít! Tak jak to chceš asi udělat bez žebříku!?“

Pochopil jsem. Boženka je zkrátka květinka zahradou nepolíbená.
Taková skleníková.
Krásná.
Tenkrát jsem se začal smát a dodnes nevím, jak jsem to přežil.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *