Segedinský guláš od Boženky

Segedinský guláš od Boženky: Naložte si kolik chcete.

Česká kuchyně je mi cizí.
Přesněji, miluji ji, ale neuvařím si z ní vůbec nic.
Neumím to!
A už jsem se pomalu i smiřoval s těžkým údělem spočívajícím v neschopnosti uvařit jídla, která miluji úplně nejvíce, ale v tom jsem uviděl světýlko na konci tunelu.
Ano, je jím má Boženka.
„Prosím tě, segedín, to je jednoduchý jídlo!“ uvítala mě v kurzu nadšeně moje krásná učitelka.

„A jaký máš rád maso? Bůček, plecko, nebo pečeni?“ vypálila na mě bez příprav.
„Ježiši, to bude těžký“ zněla Boženčina skleslá reakce na můj tupý výraz „Máš rád mastný, nebo ne?“ otázala se už trochu jasněji.
„Nemáš, takže pokoupíš vepřovou pečeni bez kosti. Napiš si to!“ polopaticky instruovala a já vděčně zapisoval.
„A moc nekoukej, já to dělám z pečeně, protože je to nejkrásnější maso, z čeho se to má dělat vím, ale já to z toho nedělám! Jasný?“ dodala nekompromisně, jako kdybych poznal nějaký rozdíl.
S papírem a tužkou v ruce už jsem jen zapisoval další ingredience, které musím dokoupit a pomalu jsem ztrácel vědomí.
„Kysané zelí, cibul, knedlík, jíšku…“ a tak dále, a tak dále, a tak dále, ovšem to nejdůležitější mi Boženka utajila.
Neřekla mi, kolik čeho mám koupit…

„Proboha, pro kolik lidí jsi to nakoupil? Pro všechny?“ inkasoval jsme pochvalu hned mezi dveřmi.
„No nic, povaříš a pak obdarujeme tvoje příbuzné a moje příbuzné a naše sousedy…“ vyrypovala Boženka vytrvale při vykládání nákupu. „…no nic, dáme se do toho!“

„Připrav kastrol, v žádném případě ne hrnec.“
„Cože?“ dovolil jsem si velice inteligentně a s patřičným výrazem ve tváři Boženku poprvé přerušit.
„Bořane, chodil jsi na nočník?“
„Tak to si vážně nepamatuju…“ vydechl jsme zmateně.
„No dobře. Kastrol je nízký a hlavně široký. A teď už začni krájet cibul, abys taky konečně dneska brečel chvíli ty a dáš ji smažit a mezitím bude krájet maso na kostičky.“
„Kolik centimetrů mají mít ty kostičky.“ vpadl jsem Božence do instruktáže nemístným pokusem o vtip.

O pár chvilek později, když jsem Boženku konečně probral, ještě stále úpěla, že mě zabije a zdělá do toho guláše sama, jestli ze sebe nepřestanu dělat vola a já u toho potichu přemýšlel, zda-li ho ze sebe dělám úmyslně, či z neznalosti, ale z lásky k Božence jsem se jí s tím raději nesvěřil.

„Takže, kde jsme to skončili?“ začala mě opět hrdinsky navádět „Nakrájíš mezitím maso na kostky…“ následovala dlouhá pauza, kdy Boženka s nožem v ruce čekala na jakoukoliv mou chybnou reakci, která se zaplať pánbůh nedostavila a teprve pak pokračovala „…které pak přidáš k té cibulce až ji zpěníš.“
„Zatím jsem zpěnil jen tebe, viď?“ vyhrkl jsem smíchy a měl jediné štěstí, že Boženka si mezitím neprozřetelně odložila nůž a promáchla tak kolem mého krku naprázdno. I tak jsme pochopil, že tady končí legrace.

Maso mi za chvíli pustilo šťávu, já ho dle instrukci obohatil masoxem, paprikou, pepřem, osolil a radoval se z toho, kolik šťávy pustilo, protože tak to prý má být a to všechno za hrobového ticha, kdy jsem se neodvážil cinkat při míchání ani měchačkou o kastrol… totiž hrnec.
A do toho naprostého ticha pronášela Boženka teď už ne své rady, ale strohé vojenské rozkazy a já poslouchal.

„Maso občas podleješ vodou a zamícháš, dokud nezměkne. U toho si ho dochutíš podle své chutě, jestli máš třeba rád pikantní, přidej feferonku, ale to já nedělám, pálivé moc nemusím. Až maso změkne, dojdeš pro zelí a přidáš ho k masu i s nálevem, ono to aspoň chytne kyselou chuť. Prolisuj do toho trochu česneku, zamíchej a nechej přejít varem. A nakonec to pak začneš posypávat granulkami jíšky a neustále míchat, dokud ti to nezhoustne, pak to chvilku povaříš a máš hotovo.“

To vše na mě vychrlila Boženka v ďábelském tempu a já se ani neodvážil pozeptat kolik těch feferonek a jestli to mám přidat jeden česnek, nebo deset česneků a tak jsem přidal všechno podle chuti své plechové huby a po všech peripetiích dal mé křehké Božence vítězoslavně ochutnat…

Teď už jsem dovezl ochutnat svým rodičům, Boženčiným rodičům, dokonce i všem sousedům a Boženka mi mezitím doma stále jen pobíhá a vykřikuje:
„Vodu! Auu! Pálí… pivo! Auu, aspoň kousek chleba… Auu“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *