Rozvíjej se poupátko

aneb Jak málo mi stačí ke štěstí 🙂

Jaro, léto i podzim jsou ještě daleko a já si v naprostém klidu užívám odpočívající zahrady, neboť odpočívající zahrada znamená odpočívajícího Bořka.

V duchu si vzpomínám, jak jedna i druhá maminka jsou dobrými přáteli oslovovány květinko a já se při tom vždycky osypu, protože moc dobře vím, co mé dřiny, potu a spolknutých křivd se za tímto obdivně myšleným oslovením skrývá.
Vždyť kolik nocí jsem ani oka nezamhouřil, neboť jsem se po celodenní dřině na zahradě ani hnout nemohl, kolik návštěv kulturních zařízení bylo odmítnuto pro mou nepohyblivost, protože mě Boženka ne a ne na kolečku odvézt a kolika infarktům jsem odolal, když na mě Boženka škodolibě volala a pokřikovala, co že jsem na zahradě zapomněl udělat a jak to neumím, když už na to nezapomenu a květiny že nerozeznám jednu od druhé….

Škoda mluvit!
Ačkoliv o tom posledním bych možná krátký příběh vypovědět mohl. Je to taková má malá, nikdy nepřiznaná satisfakce.

Sedíme v obýváku s Boženčinou maminkou a oba starostlivě mrkáme po Božence, která objíždí květníky a zalívá.
Každý jistě z jiného důvodu, zatímco moje se zveřejnit nedají, maminčiny důvody jsou čistě zištné. Všechny květinky máme přeci od ní.
A do toho klidu a v momentě, kdy jsem nechal své fantazie zajít o kus dál, si sundala maminka brýle a káravě houkla:

„Proč zalíváš tuhle kytku?“
„…aby byla zalitá.“ odsekla Boženka.
„Ta kytka je ale umělá, to by poznal i tady Bořek.“

… no není na tom světě krásně?

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *