Říkejte mi MacGyver

aneb Jako by nestačilo, že se dokážu znemožnit na požádání doma.

Má zkušenost je taková, že školení se dělí na záživná a k smrti nudná. Zatímco ty první jsou věčně obsazené, takže se tam nemáte skoro ani šanci dostat, ty druhé jsou povinné a jedno takové mě minulý týden potkalo.
Hned po vstupu do místnosti školení mě překvapila komorní atmosféra a takřka rodinné vazby mezi některými účastníky, kdy se v malých hloučkách mezi sebou bavili a hlasitě smáli.
To se mě ovšem vůbec netýkalo.
Nikoho jsem neznal.
Cítil jsem se jako liška v kurníku a tak jsem začal pozorovat ostatní.

Bodrý, hurónsky se smějící pán s knírem mezi dvěma dámami.
Dvě na první pohled znuděné slečny drbající všechny kolem.
Klimbající pán poslouchající s univerzálním úsměvem nekonečně klevetění od své kolegyně.
Afektovaný, neustále si věci na stole rovnající pán, kterému jeho doprovod něco nadšeně vyprávěl a používal k názorným ukázkám vše, co bylo právě pečlivě zarovnáno.

Mé oči pomalu doklouzaly až k přednášejícímu pultu, kde stál evidentně si zoufající přednášející a zápolil s notebookem, a protože jsem se nudil a trochu se vyznám, nabídl jsem mu svou pomoc a záhy už přepojil špatně zastrčené kabely, přepnul na projektor a po tom všem slyším, že má někdo problémy s otevřením okna.

Neváhám tedy a nabízím svou pomoc i zde, neboť jsem s touto okenní mechanizací zápolil při své první návštěvě tohoto školicího centra zrovna tak. Jednoduchým grifem otevírám okno a vše doplňuji i o vysvětlení, jak na to.

Chvíli na to se u stolku s kávou dozvídám, že kávovar nefunguje, ale protože nějaký podobný máme doma, obratem odstraňuji plný zásobník s použitým kafem a rázem je kávy opět dostatek.

Než jsem se vrátil na své místo, zastavil jsem se ještě u klimatizační jednotky, která neustále chrlila proudy sálavého tepla, a pomohl ji vysvětlit, že zase taková zima skutečně není.

Školení pomalu začínalo a já si v klidu užíval euforický pocit z vykonaných dobrých skutků, plácal se v duchu po rameni a sáhl sebevědomě po sklenici s vodou, z níž jsem si spíše symbolicky usrkl a polkl…

Jak už to bývá, když se někdo vznáší neodůvodněně v oblacích, přistání bývá kruté.

Při sebevědomém polknutí se totiž můj hrtan vzbouřil a zůstal na truc otevřený. Okamžitě jsem se začal dusit, do tiché místnosti kašlat na celé kolo a bojovat o každou molekulu vzduchu. Abych ovšem zachoval dekorum, s oběma rukama před pusou a s neskutečně rudýma a uslzenýma očima jsem se aspoň očním kontaktem omlouval všem přítomným.

A v tomto zbídačeném stavu, kdy bych sám sebe nejraději utratil, se tohoto ochotně ujmuly ony dvě unuděné slečny a posměšně mi polohlasem uštědřily onu ránu z milosti:

„Hele, MacGyver se dusí!“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *