Pyrrhovo vítězství

Pyrrhovo vítězství, nebo Bořkovo sportování, ono je to vlastně prašť, jak uhoď.

Je to bez mála skoro rok, co mi Bořek hrdě oznámil, že odchází zkusit své štěstí do haly, kde se hraje fotbálek. Nevěřila jsem mu tenkrát ani slovo až do jeho návratu. Kulhající a funící Bořek mě dostatečně přesvědčil, že se asi vážně tomu sportu věnoval. Ukázal mi modřinu na holeni, budoucí modřinu na stehnu a červené ucho od loktu a hrdě hlásil: „Vyhráli jsme!“ Zakroutila jsem hlavou a za týden se nestíhala divit, když vyrazil zas.
Takhle to šlo týden, co týden, přesněji ještě třikrát. Stále se vracel domů s novými modřinami, až jednou dorazil zázračně bez úhony a s prý nespravedlivou prohrou na krku. Druhého dne se z toho roznemohl, na 14 dnů ulehl a poté, díky četným boulím na hlavě, na fotbálek konečně zapomněl.

A dnes to tu máme zase. Je čtvrtek a já pozoruji Bořka, jak se houpavým pohybem snaží dostat z postele, protože ho bolí celé tělo, ale i tak má na tváři bolestný úsměv, protože včera přeci vyhrál a do toho přemýšlím, jestli mám toho tak zvaného kamaráda, který mu fotbálek připomněl jenom zabít, nebo i mučit.

Když už jsme u toho mučení…
Příští týden zkusím Bořkovi navrhnout, zda-li bych si do něj nemohla kopat já. Nechala bych ho samozřejmě několikrát zakřičet gól, to je jasné a mám za to, že bychom nakonec byli oba dva šťastnější.

Přeci jenom, jako lékařka vím kam kopat, aby si ten fotbálek vydržel hrát co nejdéle…

Příspěvek byl publikován v rubrice Bořkovi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *