Psycho

I bezbřehá Boženčina trpělivost má své meze…

„Už plánuješ oslavu?“ vyhrkla na mě Boženka kdysi dávno v červnu a po mém zaváhání okamžitě vybafla:
„Dědku, mosíš!“Já poslechl a bylo vymalováno a hotovo…
Hotovo…?
Naopak!
Tímto nenadálým příkazem Boženka jen odstartovala kolotoč událostí, které pramenily z faktu, že se jedná o naši první společnou velkou oslavu.

Neshodli jsme se prakticky na ničem, ani na místě a ani na průběhu oslavy, aspoň, že pozvat jsem si mohl, koho chci já.
Nakonec nás nevědomky zachránila Boženčina maminka, která o jednom slunečném dni prohlásila o naší zahradě, že by se tu dala pořádat slavnost pro celou vesnici. Koukli jsme s Boženkou na sebe a bylo vymalováno.
To byla ovšem naše poslední shoda…

Začal jsem tedy plánovat přípravy sám a po svém a v momentě, kdy jsem doma po nainstalování a zprovoznění pípy vycházel ze sklepa s jedním oroseným, Boženka zavelela k ústupu:
„Víš, co?“ prohlásila „Já se objednám raději na ten týden do nemocnice, protože tohle já vidět nechci!“ a tak také učinila.

Dva dny před oslavou už jsem si pro ni opět jel, přeci jen červík zvědavosti úspěšně hlodal a já s Boženkou zamířil rovnou do Makra na běžné nákupy.
50litrů plzeňského piva, 10kilo kuřecího masa, k tomu trochu toho hovězího a raději i vepřového, 81litrů rozličného nealka, brambůrky, křupky, sýry, klobásy a zaseknutí přišlo až v momentě, kdy jsem měl vybrat víno.

Nemohl jsem se rozhodnout mezi značkami, Boženka ze mě kvetla a dvě obsluhující slečny to nejvíce ocenily ve chvíli, kdy si nemohla ani jedna z nich vzpomenout na název Hitchkockova horroru se slavnou scénou ve sprše a mrtvou mámou ve sklepě a Boženka na mě už ze zoufalství křikla, že nakupování se mnou je hotové psycho!
Slečny nadšeně poděkovaly za pomoc a doporučily nám Chardonnay, já poslechl a spokojení jsme tak byli všichni.

Doma jsem okamžitě pokračoval ve své hyperaktivitě, nakládal maso, vařil česnečku, krájel sýry a připravoval mísy, až Boženka poněkud jízlivě komentovala, že pro kamarády se můžu přetrhnout, tak jsem ji v rychlosti lóbnul a tím definitivně rozčísl napjatou atmosféru.
„Jedu k mamince, dělej si tu, co chceš!“

Všiml jsem si toho s ulehnutím do prázdné postele, ale než jsem si to stihl uvědomit, vyčerpáním jsem usnul, abych se probudil do slunečné soboty, plný očekávání a natočil si malé pivo, kterého jsem se nehodlal pustit, abych vydržel.

Ve dvanáct to všechno začalo, nejdříve postupně najížděli hosté, aby jejich stav kulminoval kolem 16.hodiny, kdy bylo přítomno 20 lidí včetně dětí. Hrál se petangue, badminton, kroket, koupalo se, kouřilo se, grilovalo se, pivo pilo a jen víno čekalo na večer. Zkrátka pohoda, kdy si každý dělal, co chtěl a já si pomalu potvrzoval, že jsem megaloman, protože bych v klidu a bez mrknutí oka pohostil i trojnásobný počet lidí.

A jak to dopadlo? Celkem tradičně.

Kolem 22.hodiny jsem opustil piva malá, přešel na velká, doplnil je šťopičkami slivovice, sklenkou šampaňského a tím si definitivně objednal návštěvu gauče v centru dění, abych z něj byl kolem jedné hodiny spící vhozen do bazénu, což prý byl trénink, na dárek, ze kterého, když si ho představím, si stále ještě ucmrndávám strachy do textilu.

Ono totiž to, co jsem dostal, jsem úspěšně Božence několikráte rozmluvil s tím, že v jakýchkoliv výškách nad čtyři metry, kadím strachy maggi v kostkách, tak ať neblbne a netýrá mě. Na tohle ovšem mí krutě sadističtí kamarádi zvysoka kašlou a pořídili mi poukázku na seskok padákem z výšky čtyř kilometru.
Boženko, tímto se ti omlouvám za několikeré rozmluvení tvého nápadu, protože jediný, kdo má neoddiskutovatelné právo si mě zabít, či duševně zmrzačit, jsi pouze ty.

Sečtu-li to tedy všechno, tak na oslavě jsem přišel o jeden půllitr a po obdržení dárku o jedny trenky. Nedopadl jsem ale ještě tak špatně, narozdíl od zbytku osazenstva, které v součtu postrádá po cestě domů ztracenou peněženku a fungující telefon, který za neděli nevyschl.

Ovšem nedošlo jen ke ztrátám, většina z nás naopak i získala a to krom pohodového zážitku i zablokovaný krk, bolavá záda, naražené žebro i nos a každý po své bolesti hlavy v závislosti na tom, jak se večer pobavil, a protože jsem kombinaci výše uvedeného u sebe také pozoroval, odešel jsem za maminkou také, kde na mě přesto všechno čekala Boženka s polévkou a vlídným slovem:
„Jez a mlč! Já to všechno v noci slyšela…“

Jenže Boženko, já to nejenže slyšel, ale já u toho i byl…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *