Proč o tom stále mluví?

Trvalo to asi dvacet vteřin, zasmál jsem se a malém hned i zapomněl…

Nestalo se tak a Vy teď máte možnost nahlédnout do mého myšlenkového zákulisí, které způsobuje, že se skoro stále směji, usmívám, nebo jen uculuji.Zuřivě jsem si opisoval telefonní čísla, adresu a kreslil hrubý plánek umístění jedné firmy, když v tom jsem asi přitlačil více, než bylo zdrávo na propisku, ta můj zápal nevydržela a praskla.

Můj první pohled patřil modrým prstům od tužky a myšlenky mě okamžitě katapultovaly do druháku na gymnáziu, kdy se mi při jedné plodné písemce z anglického jazyka podařilo nudou rozkousnout propisku tak, aniž bych to věděl a stále ze stejného důvodu, tedy z nudy, si nadělat jejím naštíplým barvícím koncem náhodně po obličeji kolečka.

Nedozvěděl bych se o nich, kdybych svého souseda z lavice (ano, je to on) nepožádal o nápovědu. Ten se při prvním pohledu na mě okamžitě skácel pod lavici. Já byl následně za smíchu teď již všech spolužáků a údivného kroucení hlavou ze strany na stranu vyučující vykázán ze třídy a vyzván k očistě, aniž bych věděl, copak, že to mám očistit.

U zrcadla jsem na to sice přišel, ale to už mě myšlenky na základě mého tehdejšího a vlastně i současného sestřihu zatáhly k mé sestře, která mě do opravdu vysokého věku vodila k holiči, protože jsem nebyl díky studu sám schopný poprosit o náležitý sestřih.
Teď už to zvládám sám, ale vždycky si na ni vzpomenu:
Po stranách a vzadu do ztracena, ne moc, abych mohl ještě domů a nahoře trochu zkrátit a prostříhat.
Kouzelná věta, kterou říkávám po vzoru mé sestry sám už více než 15let.

Při vzpomínce na sestru jsem byl rázem u nás v obývacím pokoji, kdy jsme spolu sledovali hokej, ani nevím jaký zápas, ale za to si přesně pamatuji drobnou úvahu, kterou pronesla:
„Víš, co je na tom hokeji zvláštní? Jak pořád mluví o tom, kdo jakou cenu získal,“ nechápal jsem, co tím myslí, ale ona pokračovala „vždyť přeci není normální, aby komentátor neustále zdůrazňoval kolikrát ten a ten hráč vyhrál tohle a tohle, to je jak kdyby při tenisu při každém podání místo komentáře průběhu hry říkal, že ten vyhrál Wimbledon a ten zase Australian open a pořád a pořád dokola při každé výměně! Nebo snad při fotbale, kdyby místo popisu, že míč má ten a ten hned dodával, že to byl fotbalista roku tady a vyhrál tohle a tohle!“
To už jsem byl totálně ztracený, ale následná otázka na závěr mi vše objasnila:
„Proč tedy sakra pořád mluví o tom, kolikrát kdo vyhrál buly?“

To už jsem byl ale celý usměvavý na cestě k umyvadlu, abych si umyl modré prsty a jen se nestíhal divit, kam, že mě to ty mé nevyzpytatelné myšlenky za těch dvacet vteřin stihly zanést.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *