Připomínky? Zbytečné!

A pak, že se tohle dá slyšet jenom v hospodě.

Z nemocnice mi Boženka přijíždí vždy unavená a otrávená, ale neochvějným pravidlem to naštěstí není. Bývají i výjimky.

„Bořane, Bořane, chvátej sem, já Ti musím něco vypovědět, než to dočista zapomenu.“ hulákala na mě Boženka od dveří a ještě při odkládání svršků spustila příběh, který zaslechla v nemocnici, kde ho částečně otráveně a částečně znuděně vyprávěl na první pohled motorkář své křehké ženě, zdravotní sestře…
Od útlého mládí jsem mimo chlastu a neutuchající lásce k opačnému pohlaví taky vášnivý motorkář. Chvála pánu bohu, všechny tři vlastnosti si ve zdraví pěstuji dodnes.
Jen tu neutuchající lásku jsem omezil na jednu, se kterou už jsem šťastně pár roků ženatý.
Zplodili jsme spolu dokonce i syna, kterému táhne na osmý rok, a já v hloubi duše doufám, že zdědil mé geny k lásce, chlastu a motorkám.

Jedno krásné odpoledne, zrovna když jsem ošetřoval prasklý výfuk na své milence a chladil si nové hnisající tetování na rameni, za mnou ten náš klouček přišel a oznámil mi svým hláskem hotovou věc:
Taťko, my máme zítra třídní schůzky a mamka má službu, prý půjdeš ty.
„Tssss…“ zasyčel jsem tiše bolestí, neboť tíha synkových slov dopadla na moji ruku, která promačkávala zanícené rameno, až vystříkl hnis, ale nahlas jsem nadšeně vykřikl:
„Jasně, že půjdu! Bude to gut, ne?“

Jak jsem řekl, tak se stalo!

Na sraz rodičů a přátel školy jsem se vystrojil, jako na každý sraz.
Školní, nebo motorkářskej, jakej je v tom do boha rozdíl?
Kožené kalhoty, kanady do půli lýtek. Černé tričko s lebkou a zkříženýma hnátama, na to bundu, na které nebylo pro samé stříbrné cvoky poznat, že je taky kožená. Oblíbený, dvě kila těžký stříbrný řetěz s obrovským křížem na krk, který mi nikdy nedovolí sedět na mašině hrdě a zpříma, jak mě ta bestie táhne k zemi. Nakonec ještě vlasy do ohonu, šátek na hlavu, černé brýle, sirku do koutku pusy a už jsem startoval.

Příprava na cestu mi zabrala víc času, než jsem čekal. Navíc ta včerejší operace výfuku nedopadla asi nejlíp. Holka jde nějak špatně nastartovat. Dusí se. Teď už ale nemám čas, povinnosti volají. Kopl jsem tam hopem jedničku, zatůroval na rozloučenou celé ulici a vyrazil do školy… brrrrr.

Přivítala mě dopravní špička a totálně zapráskané město. Tak to si teda asi zajezdím. Popojíždím od semaforu k semaforu, jak nafárané uhlí na dopravním páse.
Nervózně už žmoulám sirku a přehazuji jí z koutku do koutku.
No konečně se to trošku pohlo a…
…přechod pro chodce!

Už z dálky jsem pozoroval, jak se po chodníku řítí nějaká stará vypelichaná míca rovnou k mému přechodu.
Rozhlídne se vůbec?!
Raději ubírám.
Ona taky.
Přidám ona taky.
A je to tady, chce přejít.
Zastavuji.
Ona taky.
Stojím ona taky.
Mačkám spojku, hážu kvalt, babizna udělá krok. Popojedu, baba stojí. Zase už stojíme oba a hledíme na sebe. Pořád se ještě ovládám a čekám. Baba taky. Tak znovu, mačkám spojku opět tůruju, slepice se vyděsí a dá se do pohybu zároveň se mnou. Okamžitě brzdím, zmatená člověčice opět zastavuje!
To už se dusím já i mašina. Harleyka zdechla a já bouchnul!

„Tak už se kurva rozmysli… ty kundo!!!“ Zařval jsem na tu ženskou po našom.
Ta se okamžitě hrůzou srazila nejmíň o dvacet čísel a se slzou na krajíčku KONEČNĚ ten přechod přešla.
Nakopl jsem udušenou mašinu a už ničím nezaskočen dopádil na ty schůzku.

Jako rodič jsem samozřejmě dorazil poslední. Ale ač poslední, zřejmě obrovská autorita, jen co jsem vlezl do plné třídy hlaholících rodičů všichni zmlkli, někteří i vstali a až do příchodu třídní úči bylo slyšet snad i tikání digitálek.

Všeobecné pindy o školním řádě a chování děcek v jídelně po chvilce zastínily mé vlastní úžasné myšlenky.

Proč to vlastně pořádají ve škole? Vždyť přece v hospodě u piva by se takové problémy řešily jedna báseň, a ještě by u toho člověk nebyl tak nekřesťansky žíznivý!
Ježiši! Já bych si dal pivo. Po cestě zpátky se musím někde zastavit.
Copak mám po cestě?

Z mého myšlenkového ráje mě vytrhla učitelka, až když stála těsně před mojí lavicí, ve které jsem se krčil jak debil.

„Ještě jsem měla nějaké připomínky k chování vašeho syna, ale rozmyslela jsem si to! Vidím totiž, že by to bylo naprosto zbytečné!“

Nějak jsem to hned nepochopil, můj synek má nějaké problémy s chováním?
Tož proč mi neřekne jaké?
No aspoň jsem tady netrčel zbytečně a doma ho pokárám tak nějak za to chování obecně.
A až když jsem nasedal na mašinu, tak mi to kdesi v lebce secvaklo.

„Šmarjá, vždyť ta třídní baba byla ta fuchtle, co neumí ani přechod přejít!!!“

Tak to nic synkovi říkat nebudu.
Nebudu mu kazit odpoledne tou babou.
Stačí, že jsem sám přišel díky ní a té školní komedii nejmíň o čtyři kousky točenýho…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *