Povídám, povídám pohádku

aneb předvánoční zamyšlení nad dárkem, který nelze koupit

Na knižním trhu se objevila malá,nenápadná knížka „ Říkáme si s dětmi“(autora F. Synka),
která se stala inspirací k mému článku.Koupila jsem jí jako dárek našim zlobivým dvojčatům,když jsem jí doma otevřela,ocitla jsem se na chvíli v době svého dětství a vzpomínky se následně zatoulaly na mé prarodiče.
A tak jsem začala vzpomínat na své babičky a dědečky a na všechny tetiny,které mě mým dětstvím provázely a obohacovaly ho o poklady slovesnosti,jež si v paměti uchovávám jako vzácnost dodnes.
Co tím myslím?
Babička trávila většinu dne v kuchyni a já s ní.Snad v každém záhybu své květinové zástěry měla nějakou říkanku nebo písničku.Během práce si vždycky našla chvilku,kdy mě brala na klín a zkoušely jsme Moty, moty, Paci, paci, To je táta….. Prostá říkadla, doprovázená jednoduchými pohyby.
Pořád si se mnou někdo povídal,o všem,co se v kuchyni,na zahradě, na procházce kolem nás dělo.Jestli pršelo nebo foukal vítr,zaštěkal pes,přeběhla myška,vždy se k tomu našlo nějaké říkadlo nebo písnička.

Dnes vím,že prostřednictvím těchto říkanek děti vnímají nejen slova,ale i rytmus zdůrazněný pohybem s tím souvisí sluchové vnímání a rozlišovaní,rozvoj hybnosti jazyka, hospodaření s dechem a hlavně rozvoj paměti. Vše,při těchto,pro děti příjemných chvilkách plyne přirozeně a v souladu.

Dnes je úplně jiná doba,ale čas na povídání,říkanky,básničky a písničky,ten bychom si měli všichni zkusit najít.Vždyť je přece ještě pořád pro koho….

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *