Pojedete s námi?

Mlčeti zlato přináší…

Psychologové říkají, že auto je velice významný stresový prvek. Uzavřený prostor bez možnosti jeho opuštění prý vyplaví nejednu starou ránu a ponorková nemoc vzniká rychleji než by bylo vhodné.
To se nás ovšem netýká, hrajeme během cest všemožně ulítlé hry.
Běda jen, když jede někdo s námi.Třeba Boženčina maminka…
„Vy musíte zítra do Prahy, že? Tak to já pojedu s vámi. Nebyla jsem tam ani nepamatuji.“ nahlásila nám maminka hotovou věc a spokojeně si mnula ruce.

Cesta z Olomouce do Brna nám utekla s pomocí všeobecných témat. Rozumějte, bavili jsme se především o počasí a zahrádce, respektive bavila se maminka a my poslouchali, ale po průjezdu Brnem a opadnutí ranní ospalosti jsme nastoupili my dva s Boženkou.
„Tak co budeme hrát?“ zeptala se Boženka.
„Espézetky.“ vystřelil jsem připravenou odpověď.
„Cože? Jak se to hraje?“ zeptala se maminka.

Trpělivě jsem vysvětlil, že každý z nás, kdo jako první stihne nahlas přečíst SPZ auta, které budeme míjet, dostane bod. Body dva jsou pak za auta protijedoucí a tři, pokud jedeme po dálnici.
Zatímco si maminka hledala v kabelce brýle a Boženka už s brýlemi na nose sondovala okolí, já už začal pokřikovat:
„2M5 6728 proti nám. Tři body! 3B2 3912 vedle nás. Čtyři body!…“
Boženka se záhy přidala a v autě tak vznikl rámus, který by nám záviděla nejedna arabská tržnice.
„Dóóóst!“ zakřičela zoufale maminka a po zmlknutí spustila:

„Jednak je tahle hra stupidní, ale hlavně řidič by měl koukat na cestu!. Pojďme si zahrát něco klidného. Budeme hádat zvíře, které si jeden z nás bude myslet a já si myslím první.“

„Mami, je to pes?“ položila první otázku Boženka.
„To ale neplatí!“ rozčilovala se maminka „Ty moc dobře víš, že si vždycky myslím jako prvního psa…“ a než to stihla dopovědět, Boženka už hlásila:
„Myslím si…“

Po čtvrt hodině úmorného hádaní, kdy se maminka vůbec nechytala, jsem odhalil Ogloje chorchoje a začal si myslet sám a tentokráte to trvalo ještě déle, než v pokládání otázek osamocená Boženka odhalila tasmánského čerta.
„A hrajte si sami, děcka, na takovéhle zvířata nejsem zvědavá!“ distancovala se zcela znechucená maminka od našeho hraní, což byl impuls pro výměnu hry.

Po pár minutách vymýšlení her mě to konečně napadlo:
„Co takhle prařeč?“
„Jasně!“ rozzářila se Boženka.
„Pro boha živého, co je zase tohle?“ zděsila se maminka.

Opět jsem trpělivě vysvětlval.
Prařeč, to je speciální řeč, kdy v každé větě musí zaznít právě jedno pra. Ten, kdo zapomene, či použije dvě předložky „pra“ obdrží jeden trestný bod a nakonec vyhrává ten, kdo jich má nejméně a za dobu hry pronesl alespoň jednu jedinou větu. Důležité je také vědět, že slova začínající přirozeně na „pra“, například právě, pravěk, praotec a tak dále, jsou sami o sobě počítány jako použití prařeči a pokud je zdvojíte, máte okamžitě trestný bod.

Letmo jsem pohlédl na maminku, která vypadala, jako by právě ztratila sluch, neboť jen nevěřícně kývala hlavou a pravděpodobně přemýšlela, zda-li slyšela správně. Raději jsem se na pochopení pravidel i optal:
„Je vám všechno jasné, pramaminko?“
Maminka po mě hodila pohled, že jsem si málem raději vystoupil v plné rychlosti z auta a tvrdě řekla:
„Tak tohle, tohle si hrajte sami!“
„Hrají to pravšichni.“ kontrovala evidentně pobavená Boženka.

Maminka to ale myslela vážně a po celý zbytek cesty mlčela. Dokonce i tehdy, když jsme za ní objednávali v restauraci oběd:
„Tady pro pramáti jednu polévku. Jako druhé jídlo to pak bude prařízek s kaší. Praděkujeme.“
Mám ale pocit, že sice mlčela, ale uvažovala i o odsednutí si od nás.

Cesta nám s Boženkou příjemně utíkala a s významným maminčiným poklepáváním si na čelo, kdykoliv jsme spolu začali mluvit, nás neúnavně rozesmávalo. Pomalu jsme se blížili ke konci cesty a přesto, že jsme s Boženkou dobří hráči prařeči, měl jsem na kontě čtyři trestné body a Boženka jen tři a už už se radovala z vítězství, když v tom se to stalo.

Nevím, zda-li to byl záměr, nebo jen radostný výkřik s vidinou konce útrap z cestování s námi, či jen čirá radost, že se po poslouchání nás nestihla dočista zbláznit, vykřikla maminka radostně svou, dnes již památnou větu:
„Hele, Praha!“ a vítězství bylo její.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo strůjci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *