Platím, platím, platím…

Radosti života běžného.

„Bořečku, na ten finančák pojedeš znovu.“ sdělila mi Boženka nevinně a mě, štiku byrokratického rybníčku, oblil studený pot. Ono, abyste tomu rozuměli správně, umím si představit mnoho nepříjemných řemesel i povolání, které bych dělal stokrát raději, než administrativního pracovníka. Já obdivuji všechny ty, kteří se lejstry úspěšně živí, neboť já, když dostanu na starost byť jenom jeden papír, začínají mi vždy nějaké nepříjemné starosti…
„Musíš tam zavézt ověřené kupní smlouvy, protože kopie jim nestačí. Rozumíš!“
„Ano…“ hlesl jsem a u toho vděčně ocenil, že sedím.
„A nakoupit je potřeba a musíš vyzvednout léky…“ spustila na mě Boženka s vidinou toho, že jsem na měkko a nezvládnu se bránit a nepletla se. Cokoliv bych přijal radostněji, než to běhání s papíry.

Druhý den ráno nejdříve vyzvedávám léky, platím.
Poté pořizuji velký nákup, platím.
Dávám kabáty do čistírny, platím.
Platím, platím, platím a nakonec už není zbytí a já přicházím na matriku pro pořízení ověřených kopií.

Běžně dostupných pět smyslů ztrácím hned ve dveřích úřadu a zbývá jediný: Čich.
Cítím se totiž vždy mizerně.

Průběh je tentokráte milosrdně rychlý. Ani se pořádně nerozklepu a už sedím v kanceláři.
„Stránka je za 30korun, víte to?“ táže se mě přísně.
„Ano, venku je krásně.“ odpovídám tupě s pohledem z okna, kde do té chvíle hledám cokoliv, co nemá nic společného s úřadem, ale po, doufám, že jen malé chvilce, se zorientuji:
„Ano vím.“ odpovídám suverénně a chlácholivě, ale ve skutečnosti si uvědomuji, že od rána jen platím a začínám v duchu zběsile počítat a porovnávat výsledky mé právě mimořádně ochromené mysli s obsahem peněženky.

Ke konečnému výsledku jsem se za stálého brumlání dobral současně s jeho vyřčením úřednicí, která mi podávala zároveň i účtenku. Obratem jsem ji vyměnil za bankovku v hodnotě pohodového večera v hospodě a vyčetl v očích té paní za stolem obrovskou úlevu, že ten brumlající debil neustále koukající z okna má aspoň na zaplacení.
Čtyři koruny zpět mi tak vracela již s úsměvem a já spěšně poděkoval, rozloučil se a konečně pohledal, kde nechal tesař díru.

Venku jsem se konečně nadechl čerstvého vzduchu, užil si opět všech pěti smyslů a zažehnal strach z nutné následující návštěvy úřadu veselým cinkáním dvěmi zbylými dvoukorunami. Zkrátka, jak říkal starej Berousek: Možná, že právě pro tuto chvíli jsme na tomto světě.
Bylo mi krásně a užíval jsem si svou krásnou nevědomost…

Nevěděl jsem totiž, že tu za dvě hodiny budu stát znovu, abych vešel dovnitř a nechal si konečně ověřit ty správné kopie.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *