Pivo? Netřeba!

Jednoho dne Vám prostě samo a zcela přirozeně dojde, že to pivo je ve vašem životě jaksi navíc 🙂

Narodil jsem si tři minuty po půlnoci a teprve ve svých dvanácti letech, jsem mohl být vzhůru až do té půlnoci, abych si mohl říci:
„Tak před dvanácti lety jsi se narodil!“ a jít spát.Od té doby to tak dělám každý rok, a čím jsem starší, tím jsem sentimentálnější a tím víc tu třetí minutu po té půlnoci prožívám.

Boženka má naštěstí svatou trpělivost a notnou dávku pochopení a se sebezapřením to všechno snáší.
Já tedy vím, že se jedná o čirou závist, protože coby kovářova kobyla neví hodiny, natož minuty, kdy se narodila, ale velkoryse a gentlemansky to přehlížím.

Letos to už ovšem přehnala…

„Boženko, Boženko, právě jsem se narodil.“ cloumu s tím mým televizním spáčem až mu vypadne pytlík s křupáním z ruky.
„Proboha a co já s tím!“ zakřičí lehce afektovaně, ale já ji s odzbrojujícím nadšením přikazuji:
„Raduj se, raduj se mnou!“ křičím ji láskyplně do rozespalého obličeje.
Boženka se v sedačce narovnala a cosi zamumlala, přísahal bych, že to znělo jako „Proč zrovna já?“ ale neptal jsem se a už jsem jí cpal hlavu do klína.

Zívla a místo přikrytí pusenky mě volnou rukou na žebrech pošimrala, až jsem se ošil.
„Reflexy máš stále ještě v pořádku. Ukaž nohu!“ zavelela a já poslušně nohu servíroval, aby mě polochtala na chodidle.
„Uchopovací reflex taky ještě funguje. Vypadá to dobře.“ a zrovna když jsem se tetelil nad svým úspěchem, dala mi Boženka takovou po prdeli, až jsem zařval.
„Řveš, takže i dýcháš, paráda! Teď ruku…“
Opět mě pošimrala až se mi ruka sama sevřela a já i Boženka spokojeně mhouřili očka, protože vše bylo v pořádku.

„Vážit a měřit Tě ale nebudu. Jen ještě zkusíme, jak umíš sát.“
„Konečně!“ chtělo se mi zařvat v očekávání toho nejlepšího, protože sání odjakživa zkoušíme na ostro.
Boženčino triko jde nahoru a já už se s mhouřícíma očkama přisávám.

„Saješ krásně…“ chválila mě Boženka a já nevím, jestli jsem byl víc okouzlený, nebo tradičně ješitně nepozorný, ale vůbec jsem si nevšiml Boženčiny druhé ruky, která se při mém mocném nasávání zvedla a s obrovskou chutí mi uštědřila takovou po čuni, až se mi před očima zatemnilo a do těch cinkajících zvonečků kolem mé hlavy Boženka suše prohlásila:

„…tak na to nasávání zase hezky zapomeň! Už to nebudeš NIKDY potřebovat!“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *