Pátek

Páteční dobrodružství zcela z jiného soudku.

V pátek jsem chvátal domů. Jak taky jinak. Měl jsem se zúčastnit vánoční besídky mého bývalého zaměstnavatele a druhý den pak absolvovat vánoční turnaj. To znamenalo být v podstatě dva dny v háji a z toho nekoukalo nic dobrého. Boženka sice o všem věděla dopředu, ale i tak, celá říčná z toho rozhodně nebyla.
V pátek jsem tedy chvátal domů, abych s ní mohl strávit co nejvíce času a trochu si ji ještě udobřit.


„Kup cestou domů chleba.“ volala mi ještě a já zodpovědně pro ten chleba běžel a úmyslně minul květinářství, protože přijít dnes domů s kytkou by znamenalo, že jsem něco provedl, nebo provedu. Květiny si můžu dovolit pokoupit jedině, když nikam nejdu a nikde jsem nebyl, což je vlastně velice často a tak si už nepamatuji, kdy jsem Božence nějakou tu květinu dal… ba jo, vím, v říjnu má přeci svátek a nemusím tak brát žádné ohledy.

Dnes se ale květinový den z bezpečnostních důvodů konat nebude!
Zaběhl jsem do večerky u nás před barákem a s úsměvem pozdravil tak, jako vždy. Odpovědí mi ale tentokráte bylo ustarané vietnamské švitoření:
„Pane, pane, neznate nahodou čislo na praskla voda?“
„To jako instalatéra?“ zareagoval jsem na pátek překvapivě pohotově.
„No, no, no, instalera!“

Za pět minut jsem už instruoval pana instalatéra na druhé straně telefonu, kde a na jaké adrese ta voda praskla, on mi obratem slíbil brzký příjezd odhadem za dvě hodiny a prý, ať zatím vypneme vodu.

„Musíte vypnout hlavní uzávěr vody.“ artikuluji pomalu, aby mi rozuměli, ale odpovědí mi je vytrvalé „Nevim, nevim.“ ať už se snažím sebevíc. V momentě, kdy si už zoufám nejvíc a vymýšlím, jak tohle nakreslím za neustálého opakování zaklínadla „Musíte vypnout vodu“
tak, aby to pochopili všichni, jsem byl ujištěn, že všechno je jinak a ten, kdo nechápe, jsem tu vlastně já.
„Ja rozumět, ale nevědět de vypnout.“

Nevěděl jsem to ani já a tak mě čekalo hledání.
Radost jsem z toho neměl! Z nakouknutí do zákulisí večerky by se mohl radovat jen ten, kdo nikdy v asijské večerce nebyl. Pokud k takovým šťastlivcům patříte i vy, tak si zkuste představit zboží z toho největšího obchodního domu na světě úhledně poskládané na necelých
třiceti metrech čtverečních.

Ačkoliv jsem uzávěr hledal a nakonec i našel na konci trubek vedených u stropu, k jeho otočení bylo nutno přeskládat snad pět tun zboží.
„Hurá, hurá, pán hodnej moc, děkuji moc.“ zaznělo unisono od obou manželů a já s rozpačitým úsměvem běžel po hodinovém zdržení domů.
Běžel a taky doběhl… jenže bez chleba.

„Hm, takže ty se na bývalé kolegyňky těšíš tak moc, že jsi mi ani ten chleba nekoupil.
No, jak myslíš!“ lamentovala Boženka a já se nezmohl na jinou odpověď, než, že už musím běžet, nebo mi ujede autobus.
„Do jedný budeš doma“ zahřímala Boženka a já věděl, že budu.

A taky jsem na to celý večer pamatoval. V nula padesát jsem se blížil v autobuse ke své zastávce a spolu s dalšími obyvateli sídliště i vystoupil.
„Jé támhle někdo leží.“ ozval se kdosi z davu a odpovědí mu byl většinový smích spolu s poznámkami, že ten ji teda má, jak z praku. Za chvíli jsem tam stál sám a kousek ode mě oddechoval neznámý padlý.
Mrzlo…

Došel jsem blíž a koukám, že zřejmě po několika pokusech postavit se na vlastní nohy si pán rozsekl obočí a dokonale se obalil v kluzkém namrzlém blátíčku. Nebylo kam šáhnout a tak jsem se rozhodl pro navázání verbálního kontaktu.
„Kamaráde!“ zakřičel jsem a ihned mi došlo, že slyšet tohle oslovení Boženka, asi by mě na místě zastřelila a tak jsem raději už jen křičel:
„Vstávej, vstávej!“ a to až do chvíle, než se probudil.

Následovalo nekonečné povzbuzování k tomu, aby se postavil a vyrazil domů, což ovšem bylo nad síly veselého raněného a tak jsem zavolal policii a to nakonec opravdu pomohlo.
Pán se s mírným sebezapřením postavil a ihned se mě ptal „Prečo na mě voláš žandáry?“
„Abys tu nezmrznul!“ odpověděl jsem.
Odpovědí mi byl široký úsměv: „Anjel, ty jsi anjel!“
Tím si mě získal a já zatoužil svůj dobrý skutek dotáhnout do konce.
„Kde bydlíš? Odvedu tě domů“
„Anjel, moj anjel já bydlím pod Tatrami…“
„Tak to je kus cesty…“ rezignoval jsem, ale pán mě ihned mile překvapil
„To byl vtip… tady bydlím támhle!“ a napřímil ukazováček kamsi do tmy křovin, což se po zaostření na místo, kam ukazoval, nakonec nezdálo ani jemu a tak se nejistě začal točit kolem své osy, skoro opět upadl, přitom pomalu zmateně krčil svou zprvu jasně ukazující ruku, až se otočil dokola úplně a bezradně se ukazováčkem podrbal na čele.
„Ale vím ulici!“ a hned mi ji skutečně řekl.

Bylo to za rohem a tak jsem ho nakonec skutečně odvedl. Před vchodem jsem se ubránil děkovnému potřesu rukou a spokojil se s označení za nejhodnějšího člověka jeho života, počkal až skutečně zmizí ve vchodě a vydal se v dobré náladě domů.
Na místě jsem pak ještě potkal policejní hlídku a nadiktoval jim své jméno i jméno unaveného spolu s jeho adresou, zodpověděl ještě několik otázek, jestli jsem ho odvedl do domu, nebo k domu, zdali byl zraněný a kam teď jdu já a po odpovědi, že za Boženkou mě konečně nechali
běžet.
Boženku zřejmě znají už i u policie.

Domů jsem pelášil, co mi nohy stačily, a těšil se, jak Božence vylíčím, že má doma anjela a že už jsem vlastně její kolega a tohle mi vydrželo až do chvíle, než jsem se podíval na hodinky.
Dvě třicet.
A to znamenalo jediné:
Každý dobrý skutek musí být po zásluze odměně.
A skutečně! Moje doutnající odměna před výbuchem na mě už doma netrpělivě čekala.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *