Ozvěny z dovolené potřetí

Zápisky z dovolené na Sardinii – díl třetí – s přívlastkem pravidla provozu

Dnešní den vezmeme retrospektivně, neboť Bořek našel chvíli času na sčotku až poté, co odpadly holky a jaký vlastně byl? Dnešní den se nesl v duchu časného vstávání a nesl přívlastek mobilní. Celou noc na nás čekal hravý Fiat Panda a tak budík očekával svých patnáct minut slávy kolem páté hodiny ranní. Jak už to tak bývá: Snad to bylo přemotivovaností budíku, snad i neochotou posluchačů poslouchat jeho líbezným tónům, ale výsledkem byl odjezd krátce před osmou hodinou ranní. Na parkovišti jsme se sice ocitli v půl osmé, ale montáž zapůjčené dětské sedačky by zabrala notnou dávku času i MacGyverovi, natož pak Bořkovi. Boženka se překvapivě Bořkovo nadávání snažila vztáhnout na sebe a zachraňovala situaci se slovy: „Budík sice zvonil, ale já ho slyšela až v sedm!“ To Bořka rozesmálo a mohlo se v klidu vyrazit.
Ono se řekne v klidu a v autě s italskou poznávací značkou, ale hned za chvíli učinil Bořek několik zjištění o pravidlech provozu a to nikoliv bezbolestných:
1) Používáte-li blinkr, mají vás ostatní za začátečníka a dají vám to sežrat.
2) Dodržujete-li předepsanou rychlost, mají vás ostatní za začátečníka a dají vám to sežrat. 3) Dáváte-li přednost, mají vás ostatní za začátečníka a dají vám to sežrat.
4) Nepoužíváte-li klakson, mají vás ostatní za začátečníka a dají vám to sežrat.
5) Dodržujete-li jakýkoliv náznak dopravních předpisů, zastaví vás carabiniere, protože vás mají za začátečníka a jakmile zjistí, že jste cizinec, rozřehtají se na celé kolo a se slovy „Good Luck“ vás vyklepaného vrátí do provozu.
Po násilném seznámení se s těmito pravidly probíhala cesta již hravě a plynuleji, než odhadovala navigace, která počítala, že všade pojedeme předepsanou padesátkou a to až do chvíle, než jsme doplnili seznam o pravidlo šesté.
6) Máte-li houpavé auto uzpůsobené pro městský provoz a jedete-li po klikatících se cestičkách nahoru a hned zase dolů, bude mít robátko tendence prohlížet si to, co dnešního dne snědlo spolu s námi ještě jednou!

I tak jsme si to s vypůjčenou mapou s měřítkem jedna ku pětistůmtisícům brázdili místními silnicemi směrem k cíli naší cesty, což bylo Parco Museum S´abba africa. Za tímto názvem se skrývá utajený skanzen uprostřed Sardinie, kde vám ukážou želvu starou stejně, jako tento pidipark, tedy sedmdesát let. Vedle toho, dle slov Táňky, tu můžeme v jistém čase potkat i megabar, který přenáší žulové květníky a do toho všeho italský pár, který s námi absolvoval prohlídku s průvodcem. Zatímco italská dáma se málokdy ubránila pohladit si Táňku, kdykoliv ji míjela, pan průvodce z křesťanské omladiny se zatím srdnatě bránil pokukovat po Božence kdykoliv si horský větřík pohrál s jejími šaty a odhaloval místa, na které se rád podívá každý zdravý muž. Náš pan průvodce byl velice zdravý muž a tak ho Boženka zastihla totálně nepřipraveného ve chvíli, kdy mu snaživě chtěla pomoci s překladem využití jedné nám neznámé byliny: „…dělá se z toho tabák?“ nebo „…šňupe se to?“ a taky „…jointy se z toho balí?“ Po chvilce už náš pan průvodce popadl dech a vysvětlil, že s této rostlinky se připravovali antimalarika a příště si už ve výkladu dal setsakramentský pozor, aby se vyhnul podobným hluchým místům a snažil se dále působit konzervativním umírněným projevem, což by se mu mohlo podařit, kdyby se naše skupinka skládala pouze ze čtyř dospělých, ale my měli i Táňku. Inu, pán bůh s ním. Hned po vstupu do obyvatelného sídla sardinských předků se totiž Táňka rozeběhla směrem k načechraným polštářům v starožitné posteli místních obyvatel a na(ne)štěstí se rozplácla při přelézání ochranného lana a pokus zůstal ve stavu nedokonaném.

Po této, mladému křesťanovi nebezpečné prohlídce jsme lehce posvačili a vyrazili směrem k plážím východní Sardinie, kde jsme měli vytipovaný hotel z průvodce. Táňka cestou osvěžila šesté pravidlo, ale na to by Bořek nerad vzpomínal, protože to není vůbec hezké povídání a nikdy by ho ani nepadlo, jak také může vypadat jablko a suchá houska čtyřicetpět minut poté. Na druhou stranu si Bořek uvědomil, že vlastně nechápe, proč v zájmu bezpečnosti nejsou v autech stěrače i vevnitř. Ono nevidět na pár vteřin na klikatici svažující se k moři je docela záhul na představivost. Boženka pak zbytek cesty přemýšlela, jak je možné z jablka a suché housky vyrobit lak na vlasy, který drží fazonu i po koupeli v mořské vodě, ale to jsme trošku odbočili. Vzhledem k tomu, že jsme trošku neodbočili jen ve vyprávění, ale zřejmě i někde cestou, průvodcem opěvovaný hotel jsme nikdy nenašli. Z části se to dá přičíst také tomu, že stavitelé města Cala Ganone se nikdy nezabývali otázkou obousměrného provozu a tak nás bludiště jednosměrek zavedla až téměř do moře s krásnou kamenitou pláží přímo v centru města a to bylo sakra daleko od plánovaného cíle naší cesty. To Bořkovi připomnělo městečko Dorgalli, které prý nikdy nenašli ani Římané, ani korzáři a on tomu plně věřil, neboť i s navigací bylo nalezení městečka malý zázrak a pak tiše Římanům i korzárům záviděl, protože jedna věc je najít cestu dovnitř a druhá pak cestu ven – bez průjezdu dvorem jednoho hodného obyvatele bychom tam jistě bloudili ještě dnes.

Jelikož pláž byla úchvatná a kamínky skvělé na hraní, zahrabali Boženka s Bořkem Táňku přímo doprostřed pláže a šli se vykoupat. Robátko pak zářilo štěstím ze starostlivých rodičů, kteří pochopili, že mořem ji rozhodně nedojmou. Následovala návštěva nejbližší restaurace, kde si Boženka plánovala ochutnat něco z mořských potvor, ale měla smůlu. Restaurace byla zavřená, vždyť jsou teprve čtyři hodiny odpoledne a slíbili nám udělat pouze pizzu, ale nic lepšího nás ani potkat nemohlo. Pizza byla výborná a my jsme si jen potvrdili, že italská pizza je nejlepší jedině v Itálii.

Závěr dne se nesl ve znamení vrcholného umění Boženčiny navigace. Boženka, coby neřidička od rána vstřebávala veškeré rady a počky, jak se na místě spolujezdce v neznámé krajině chovat, jak řidiči podstrojovat, aby netrpěl hlady ani žízní a Boženka se stávala v tomto oboru chca nechca mistrem. Už řidiči nestrkala na dálnici, ale ani na křižovatkách pod nos foťák s výkřiky: „Hele, ta se povedla, co?“. Nabízela i pití poté, co se sama napila a to bez vyzvání a konečně si nasadila i dioptrické brýle a zvládala číst ukazatele dříve, nežli velící důstojník, tedy řidič a hrdě se ohradila po odbočení, že jedeme blbě a měli jsme zahnout na druhou stranu. Kdyby to hlásila předem, bylo by to sice ideální, ale nikdo nemůže chtít zvládnout všechno v jeden den, že? Samým vrcholem pak bylo zachování chladné hlavy na rušné nepřehledné křižovatce, kdy Bořek cítil v zádech nedočkavé Italy a sám hledal skulinku, kudy se prodrat na hlavní při odbočování vlevo. Křižovatka byla v zatáčce a tak zvládal sledovat jen levou stranu a nervózně štěkl po Božence: „Koukáš vpravo?“, ale Boženka ho s bohorovným klidem uklidnila: „Koukám…“ a po významné pauze z Bořkovy strany to nevydržela a uraženě se ohradila: „Fakt koukám!“ Nakonec se Bořek dostal na hlavní vlastními silami a zbytek cesty se i přes četné bloudění pramenící z měřítka mapy a pak také s ohledem na orientační smysl samotného Bořka krapet protáhl, ale zdárný konec měl. Hned zítra jsou po úspěších dnešního dne naplánovaný cíle ještě vyšší a ještě starší, nežli sedmdesátiletá želva.
Zítra nás čeká čtyřapůltisíciletý olivovník.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Ozvěny z dovolené potřetí

  1. Pingback: Ozvěny z dovolené počtvrté - Tichá Domácnost

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *