Ozvěny z dovolené poprvé

Zápisky z dovolené na Sardinii – díl první.

Vyjeli jsme brzy ráno ve čtyři hodiny a to prosím bez zpoždění. Zcela výjimečně za včasný start může jen a jen Boženka, neboť její zásluhou se nacházela veškerá zavazadla ve stavu připraveném k naložení a odjezdu. Cesta přes celou republiku následně probíhala vzhledem k brzké ranní hodině velice plynule a první zastávka se konala teprve až za Prahou a to konkrétně na Agipce, Shellce, EeMFau, Benzině a i u Lukoilu a pak už přišlo Brno a právě někdy v té chvíli se Boženka přestala smíchy natřásat nad Bořkovou cestovní horečkou projevující se neplánovanou exkurzí po dálničních záchodkách. Smát se přestala proto, že onen zájem o dálniční záchodky přešel plynule na její maličkost. Díky Božence jsme si tak zkompletovali body zájmu o moravskou Shellku i Benzinu a nakonec i bezejmennou Total Fuel přímo u letiště Mošnov u Ostravy.

 Nejlépe zvládla celou cestu Táňka, která celou cestu vše bedlivě pozorovala, všemu se divila a smála a nezamhouřila ani na vteřinku oka. K tomu vše komentovala s ohledem na svůj věk velice bystře: „Hele, auto, blik, blik.“ Ve chvíli, kdy bojujete o každý ujetý kilometr před nevyhnutelnou nutností zastávky v zajmu čistého interiéru a gatí je to věta, která skutečně uklidňuje. Zvláště, když ji slyšíte desetkrát do minuty.
Ještě, že je Táňka naše!

 Na letišti jsme i přes komplikace dorazili s tříhodinovým předstihem, což je jen vedlejší produkt mé strategie časového plánování, když někam jedu a jsem závislý na Božence. Boženka pak toto zjištění uraženě okomentovala: „Co se divím, jsi synem svého otce.“ a vydala se vyřizovat letenky. Pán u okénka se nevědomky stal neplánovaným spojencem v boji o rozhození sebejisté Boženky, když naprosto upřímně reagoval na zjištění, že jsme dorazili tak šíleně, ale opravdu tak moc šíleně brzy před plánovaným odletem. Pohled na Boženku, která tak nerada na něco čeká, když přece všichni mají čekat na ni, mně vyloudil úsměv na tváři, ale to jen proto, že mě ani ve snu nenapadlo, že pán za okénkem ví, proč se děsí.

 Pro změnu nejlépe zvládala čekání Táňka. Na všechno pobíhání a zkoumání měla času více, nežli si uměla představit a navíc si z povykování rodičů co všechno smí a nesmí dělala ještě větší dobrý den, než obvykle. Rodiče ji totiž tentokráte nezvládali ani doběhnout. Inu, zkuste si doběhnout malé škvrně, když skrze cestovní horečku krok rozhodně nenatáhnete.

 Odbavení jsme se dožili nakonec všichni tři vcelku a před tím, díky robátku, poznali veškerá zákoutí a přilehlé okolí letiště. Jen samotná celní prohlídka se krapet protáhla. Při kontrole tekutin, které jsme si brali s sebou do letadla došlo i na požadavek, aby se Táňka napila z flašky s vodou a v tu chvíli to přišlo. Přeci jen nelétám s chutí a už vůbec ne často a navíc mě při posledním letu z letadla vyhazovali a tak jsem chtěl svou nervozitu potlačit troškou humoru: „To ještě nevíte, zdali je to dítě naše.“ zavtipkoval jsem a už jsme stáli stranou na osobní důkladné prohlídce. Přežili jsme, ale následně jsem se raději vyhýbal vyčítavému pohledu Boženky.

 Do vzájemné harmonické spolupráci nás opět donutila, jak jinak, až Táňka. V hale nabrala svou obvyklou rychlost a lítala mezi nervózními čekajícími sem a tam a to se v jednom uhlídat zkrátka nedá. Nakonec se ji podařilo zastavit i eskalátory, když stiskla lákavý červený knoflík a já je následně vyřadil z provozu definitivně, když jsem ho v panice stiskl podruhé v domnění, že je opět uvedu do provozu a až následně si přečetl instrukce: „Stiskni jednou pro zastavení na jednu minutu. Stiskni dvakrát pro úplné zastavení. Vyčkej příchodu obsluhy.“ Nečekali jsme a i s Táňkou v podpaží jsem vzal kramle. V čase odletu Božence došla trpělivost a zašla na informace zjistit, kde je naše letadlo. V tu chvíli jsme zjistili oprávněnost upřímného úleku pána za okénkem. Kde je naše letadlo se neví a ani se neví, kdy by se mohlo dostavit a kam to nakonec poletí, protože tady to lítá kdy chce a kam chce, ale máme prý štěstí, že u našeho letadla svítí na informační tabuli záznam o zpoždění a ne záznam o zrušení letu a hlavně, že tam vůbec svítí nějaký záznam.

 Zpoždění bylo nakonec jen půldruhé hodiny a právě v čase nástupu do letadla si Táňka poprvé sehrála svou etudu na téma Inferno a ti druzí. Nevyspalá a přetažená se stala v okamžiku miláčkem nejbližších cestujících i letušek. Kdyby to šlo, sedli bychom si jinam. Letuška nám to ale nedovolila a tak jsme na střídačku upadali do mikrospánku, než odpadl i malý tyran vyžadující do té doby plnou pozornost od obou rodičů. A to přesně deset minut před mezipřistáním v Catanii, aby se následně na to probudila do překrásné nálady, kdy co nebylo přišroubované, to bylo v ohrožení. Naštěstí v letadle i na letišti šroubují i koše. V pohodě tak proběhl jen let z Catanie do Alghera, to už jsme spali všichni tři.

 V Algheru nás všechny tři zaskočila ohleduplnost spolucestujících. Z letadla jsme vystupovali ouplně poslední, poněvadž netoužíme po ušlapání Táňky ani svém, abychom pak odjeli sami v prázdném autobuse k odbavovací hale. Předchozí dva byly k prasknutí plné. Škodolibá radost je prý ta nejlepší a asi je to pravda. Čekání na kufry trvalo chvilinku, na rozdíl od spolucestujících, kteří propadli panice, když na kufry čekali neúměrně dlouho. I tak jsme kufry sesbírali mezi posledními, ano, ze stejného důvodu z jakého jsme vystupovali z letadla a tak jsme celkem logicky dorazili k transportnímu autobusu opět jako poslední, kde už na nás čekali neklimatizovaní nervózní spolucestující. Inu zvládli vše rychleji.

 Po nalodění se autobus nastartoval a spustila se klimatizace. My seděli v první řadě a díky tomu měla Táňka nerušený výhled na palubní desku se všemi světýlky a páčkami a byla z toho celá vedle. Cesta tak proběhla opět v klidu a na nás čekal již letištní scénář před ubytováním a předáním pokoje. Bohužel na nás nezbyl a my tak museli vzít za vděk větším, dvojpokojovým a lépe vybaveným bungalovem. Co naděláme, že?

 Samozřejmě ne všichni spolucestující byli tragičtí, takže jsme se při čekání seznámili s těmi pohodovými a už si měníme s dětmi bonbony i děti. První den v místě pak završila prohlídka zázemí a spokojenost je bezmezná. Moře za oknem, bazén za rohem, pláž písčitá a hlavně kamenitá co by kamenem dohodil a Táňka je v sedmém nebi. Ano, patříme mezi rodiče, kteří hledají kamenité pláže, protože písek je špinavý a na ten se nešlape. První den tak skončil se třemi úsměvy v posteli, nejdříve usnula Boženka, hned potom Bořek a pak někdy snad i Táňka.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *