Ozvěny z dovolené podruhé

 Zápisky z dovolené na Sardinii – díl druhý. Druhý den se nesl poklidným ránem, ve kterém se rozpouštěla včerejší předsevzetí o brzkém vstávání a včasném obsazení lehátek u bazénu. Na horách, ale i u moře se totiž tak dobře spí! Ono se není ani čemu divit, protože v noci proběhlo malé rošambo, kdy se Táňka vydala na malou válečnou výpravu a z počáteční pozice, kdy spinkala zamotaná v prostěradle přesně mezi Bořkem a Boženkou, se probojovala až na kraj vyvýšené postele odkud to vzala bradou napřed rovnou na dlažky. Dříve mi babička dělávala křížek na čelo pro štěstí, Táňce to samé, ale na bradě zvládly udělat spáry mezi dlaždičkami. Výstavní křížek. Doufám, že taky pro štěstí. 

Hned od rána Táňka zkoušela to své štěstí využít a v duchu trénovaného fotbalisty začala se simulováním. Kdykoliv prošla kolem nástěnného zrcadla a viděla svůj křížek pro štěstí, už začínala natahovat, aby upoutala pozornost a hned, jak se Boženka přihnala, co že se ji to stalo ji zcela klidně a soustředěně odříkala svou modlitbičku: „Au, au, bolí moc.“ Na to se zlehka dotkla své bradičky, popotáhla a s malými ďáblíky v očích a s neznatelným úsměvem v návalu naděje dodala: „Čokola, pomůže.“ Pro bezdětné dodávám, že čokola je čokoláda. Tu my jsme s sebou nevzali ani jednu a tak se nám povážlivě rychle tenčily zásoby gumových medvídků.

Ke včerejšímu dni se musíme vrátit ještě s jednou informací o stravování. Naše plány se motaly ještě doma a spočívaly v okouknutí stravování na místě a případné dokoupení poloviční penze. Druhý den bylo tedy zapotřebí pozeptat se strávníků, jak jsou spokojení, ale ani k tomu nedošlo a už jsme u bazénu mimoděk poslouchali, jak vypadá snídaně: Jeden plátek sýra, jeden jogurt, kolečko tvrdého salámu a jedné kávy, nebo čaje v plastikovém kelímku k tomu dvě malé housky pro toho, kdo přijde včas. Večeře se těšila stejné pověsti a její popis asi nejlépe shrnul jeden z konzumentů pravděpodobně z Ostravy: „Tož, někteří borci si to už fotili, že prý toto nikde nezažili.“ A toto vše za bratru dvaapadesát eur pro nás tři na jeden den. Tuto lákavou nabídku jsme s díky odmítli a postavili se na vlastní nohy. Už druhý den tak nakupujeme italské těstoviny, které Boženka připravuje vždy perfektně na skus a k tomu tuňáka a kukuřici a je nám fajn a ještě nám zbývá na nanuky a pívo u bazénu a večer na víno. Máme tedy stravování pestré, pitný režim pohádkový a vzbuzujeme závist u všech polovičních penzistů.

Dnešek se tedy nesl v duchu pohody a klidu u bazénu, neboť Táňka se v moři rozčiluje a huláka, že nechce vlny a ať je vypneme a že bazén je moc veliký a nikde není ani žádný špunt. U bazénu si nás navíc neustále fotí místní fotografové, kteří s italským šarmem Táňku oslovují „la bella modella“ a Bořek tak musí neustále zatahovat břicho a snědým fotografům navíc závidí, neboť jsou jediní, kterým pózuje nejenom Boženka, ale i Táňka, která si jinak zakrývá obličej a ještě navíc se musí Bořek strachovat před jejich hněvem, to když jim Táňka ukáže svou bradičku a oni na něho koukají s vražedným pohledem, jak jen někdo může takhle malé holčičce někdo ubližovat. Z obavy před lynčováním ho zachránilo až pívo, po kterém upadl do blažené letargie a pak už mu bylo všechno jedno. Nakonec ani to břicho nezatahoval.

Zajímavé je také zjištění, že Bořek si zvládne koupit dvě píva za tutéž cenu, za kterou Boženka donese dvě píva a k tomu dva nanuky a ještě vodu. Bořek to šacuje na dvojí ceny, ale když se na to ptal opáleného pikolíka s hladovým pohledem věnovaným Božence, nic se nedozvěděl a tak si dovolil jen odhadnout, že se jedná o plovoucí ceny v rámci šťastné hodiny, které určuje Boženka svým příchodem.

Na zítřejší den máme naplánovaný výlet půjčeným autem, které jsme v této zlaté kleci daleko od civilizace vybojovali na delegátce, která tu vládne tvrdou rukou a zařídí jen to, z čeho ji kápne malá domů. Když ovšem narazila na neústupnou Boženku, pochopila, že jsou chvíle, kdy je zapotřebí udělat výjimku ve svém chování a v rámci zachování fyzické integrity ustoupit. Bořek paní delegátce rozumí, také on občas na chvíli zatouží být na jiné planetě.

Bořek už se ale soustředí na zítřejší řidičský den, kdy si dopředu drží palec, protože místní italští řidiči vypadají na pěkné floutky a mistry v nepoužívání blinkru a používání totální agrese ke slabším kusům, jak si stihl povšimnout při cestování autobusem. A to má autobus o dobrých pár tun více, nežli Fiat Panda, který si zapůjčili. Bere to ale z té lepší stránky, ani Fiat se nenachází na nejnižších stupínkách místního dopravního řetězce, ještě jsou tu skútristi a cyklisti.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *