Ozvěny z dovolené počtvrté

Zápisky z dovolené na Sardinii – díl čtvrtý – Setkání s Metuzalémem

Uspávat holky je den ode dne těžší. Jedna je stále rozvernější a ta druhá jakbysmet. Bořek to ovšem ustál i tentokráte a ještě si uchoval zbytek sil na sepsání denního zpravodaje.
Pokud si vzpomínáte na naše včerejší vstávání, můžete přeskočit na další odstavec. Pokud ne, stačí si nalistovat Ozvěny z dovolené potřetí. Den nám totiž začal úplně stejně.

I dnes jsme tedy časně před půl devátou projížděli vstupní branou našeho resortu směrem na místní trhy do města Sassari, kde na nás číhaly uzoulinkaté uličky plné jednosměrek a titěrné kavárničky k nakousnutí, nicméně to hlavni, trhy, nikoliv. Po konzultaci s naší delegátkou, která se od setkání s Boženkou více, než činí, jsme se dozvěděli, že trhy jsou dnes v krapet jiném městě a to v Sorso. Bořek toho času neměl nejmenší ponětí o tom, kde zaparkoval a ani, kde se nachází Sorso a tak mu Boženka dopřála klid mysli v podobě jiného snazšího úkolu: Okamžitě, hned teď, najít aspoň malý, maličký krámek s místními dobrotami. Bořek se obratem hroutí a tak vše zůstává na Božence, která záhy mizí v obchodě s dámským prádlem a nehledě na jazykovou bariéru se bujaře vyptává na cestu za místním banánem, nejlépe však klobásou. Výsledkem byl umně nakreslený plánek.

Následná pěší cesta křivolakými uličkami města nás zavedla do končin turisty nevídanými a my tak měli možnost okusit dobroty zdejšího kraje v krámku, který v hojném počtu okupovali místní domorodci. My obdivovali pestrost nabízeného a domorodci zase nás. Při každém ochutnání tak bylo Boženčino slastné zachrochtání odměněno potleskem přítomných. Jedním dechem tak Boženka pořídila vše, k čemu ji dali přivonět, aby vzápětí venku vykřikovala, že tohle doma nikdo neocení a nic jim nedovezeme a všechno sníme.

Bloudivou cestou domů jsme objevili mimo jiné i pravý zmrzlinový ráj, kde se kopečková zmrzlina balí kopečkem dolů do voskovaného papíru, aby se s vykuleným Tániččiným „jůůůůů“ vynořila přímo před ní. Aby nebylo pochyb, že je ledový poklad jen její, pokřikovala na kolemjdoucí, ale i na vlastní zploditele jasné pokyny: „Moje ´mrlina! Nechej to!“
Po nekonečném boji o ždibec kornoutu, který Táňka už nedokázala sníst, ale nechtěla se o něj podělit ani s Bořkem, ani s Boženkou, natož pak s holuby, se nám nakonec povedlo přemluvit malého bojovníka ke schování pokladu na až pak k Bořkovi do kapsy. Ten to navečer náležitě ocení. Cesta do vnitrozemí spočívala opět v kličkování po silnicích i silničkách lemované dechberoucími výhledy, kdy Bořek nevěděl, zdali se má koukat po klikatící se cestě, či rozjímat nad výhledy. Táňka si pro jistotu zdřímla a nabírala tak sílu do zásob na dění nadcházející, kdy jsme si střihli rally Sardinia při hledání starých olivovníků. Navigátor, byť dnes bezchybný, upadl záhy na místě spolujezdce do komatu a tak byl Bořek odkázan na navigaci, která si tvrdošijně myslela, že jedeme na kole. Výsledkem pak bylo zdolávání polních cest, malých potůčku a nakonec i pěšin, kde zatáčky zahýbaly tak ostře, že i na tom kole by to bylo o ústa. Naštěstí obě citlivější povahy poctivě zařezávaly a tak jsme k olivovníkům opravdu i dojeli.

Jen co jsme vypadli z auta, obklopila nás kultovní aura tohoto místa.
„Dámy a pánové, přivítal nás olivovník osobně, je mi 4500let a vedle jsou mé děti, kterým je 2500let respektive 1000let a kolik je vám, smím-li se zeptat?“
Upřímně, je to velmi silný a zvláštní pocit ocitnou se v živém přítomnosti Metuzaléma. I Táňka to ocenila a celou prohlídku absolvovala na bobku s rukama v mraveništi a výsledkem tak je první mravenčí kousnutí a silný zážitek reprodukovaný omezenou slovní zásobou v podobě: „Broučku, ne, ne, ne. Ty, ty, ty!“ Nekonečné omílání této zkušenosti jistě ocení každý řidič, když bloudí v neznámém místě na neznámém ostrově. Na první křižovatce tak Bořek na pokraji psychického zhroucení špatně odbočil, aby záhy zjistil, že zaplať pánbů, protože je cesta dovedla do opravdového ráje.

Provoz oběma směry v úzkých uličkách města Tempio. Město Tempio je horské městečko, kde je i přes pařící slunku chladně a příjemně větrno a uličkami ne širšími, než právě na jedno titěrné auto se vesele prohání auta oběma směry, což je fajn pozorovat až do chvíle, než se tam objevíte z čista jasna v roli řidiče. Pro dokreslení dopravní situace si představte, že hlavní tah vede přes dvorek starosty. Jediní vykulení z toho samozřejmě byli jen tři Češi v italském autě, ale co, jelo se dál.

Provoz oběma směry v úzkých uličkách města Tempio.Bludný holanďan nás zavedl přes hory a doly do města Olbia, nebo možná taky do nějakého jiného, protože navigaci knokautovala baterka, abychom tu našli oázu v podobě marketu, kde jsme nakoupili jídlo na několik příštích staletí, což znamená, že naše místní lednička bude tak narvaná, že se o tom té naší doma nikdy ani nezdálo.
Cesta domů se nesla v duchu Tániččiného vzpomínání na oblíbené pohádky:
„Tatinkó, kde je krteček a ježeček a zajíček a myšička?“
„Spinkají a čekají na Tebe.“
„Tatinkó, kde je krteček a ježeček a zajíček a myšička?“
„Spinkají!“
„Tatinkó?“
„Ano, Táninko?“
„Tatinkó, kde je krteček a ježeček a zajíček a myšička?“
Ti, co znají, jak jsou tyhle hovory úmorné se mohou podivit, jak to na dvěstě kilometrové cestě může jeden vydržet, ale Bořek je držák, však přeci vydrží i Boženku, že?

Boženka dneska vůbec odváděla kus medvědí práce, kdy pro změnu zařizovala vše, co bylo nezbytné na cestě, krom držení volantu a tak se ocitla v roli krotitelé malého tazatele a navigátorky v jedné osobě a zdatně obstála na obou frontách. Zatímco Táňku uklidňovala mrkvičkou, Bořka držela nad vodou i v šachu rytmickým cinkáním pivek v kufru, které potajmu pokoupila neznáme kde a za neznámo za co, páč při večerním součtu zbylých peněz jsme došli k závěru, že budeme muset držet měsíc obžerství, abychom stihli vše projíst, nebo ještě lépe propít.

V každém případě po dvou mobilních dnech máme za sebou 19hodin v autě, 1200kilometrů v kolech a nepočítaně odpovědí na téma, kde všichni spinkají, když se Táňka nedívá. Fiat Panda se vůbec ukazuje v lepším světle, neboť Bořek zjistil, že má skryté vlastnosti v podobě přídavného vstřikování. Stačí, když se vypne klimatizace a rázem je předjíždění o hodinu až dvě kratší a tak, zatímco včerejší den se nesl ve znamení zpomalování všech účastníků provozu do nejbližšího místa k předjíždění, dnešek byl z opačného ranku a Bořek co chvilku vykřikoval: „Uhni, nebo Tě předjedu.“ Ještě dva dny a bude od místních k nerozeznání. Malý uzurpátor se sice v závěru dne rozčiloval, když se sluníčko měnilo na oranžovou kouli a chtělo zastavit a osobně sluníčku vynadat, ale hned za další změnou směru jízdy vykoukl měsíček a bílé koule, ty ona může a tak byl po zbytek cesty klid.
Pro dnešní záznam víc písmenek nezbývá, protože po dopsání až do těchto míst nám už v kufru necinkala ani jedna láhev a Bořek se tak mohl v klídku uložit a čekat na den příští, kdy ho čekají pláže a nic jiného než kýčovité pláže, kde se bude válet a zahrabávat do písku.

Aspoň si to v tu chvíli myslel.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page
Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo trable se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *