Ono dojde na každého

Někdy vstávám levou nohou já a někdy taky ne…

Zatímco já jsem noční tvor, Boženka je ranní ptáče, které pípá vždy o něco hlasitěji, než je pro mé spící ucho snesitelné. Její ranní lomození je dokonce přímo úměrné tomu, v kolik jsem se odebral na kutě. Zastává totiž po vzoru svého tatínka názor, že když je večer tany, ráno není spaní a vůbec nezáleží na tom, jaký důvod pro ponocování to byl.
Hrdě snáším veškeré buzení, pakliže si to po návštěvě hospody zasloužím, ale rozčiluji se, když jsem vyhazován z tepla duchen i po té, co jsem popracovával dlouho do noci. To se pak má rána podobají peklu na nebi, které jinak s Boženkou osídluji, a mé myšlenky se snaží vymanit z touhy po spravedlivé odplatě. Po Boženčině ustavičném pokřikování o tom, že slušný člověk zvládne práci ve dne a v noci spí, je to předem ztracený boj.
…ale ono se každé ucho utrhne.

„Co je dneska za den?“ vykřikla Boženka zmateně a než jsem stihl odpovědět, už zoufale lomila rukama „Zítra to musím odevzdat a nemám to hotové.“
Nabídku mé pomoci urputně odmítla a poslala mě na kutě.

Nevím, v kolik šlo mé štěstí spát, ale ráno jsem se probudil svěží kolem deváté hodiny. Vyplížil se z ložnice a šel kuchtit oběd. Po poledni už jsem ale neodolal a šel si vyzkoušet jaké to je:
„Hola, hola, vstávej! Slušný člověk spí v noci…“

Odměnou mi byl dobře známý nasupený pohled, který obvykle vrhám já a u oběda pak náramná podívaná na Boženku učící písmenkovou polévku mluvit a zrníčka rýže kousat po jednom.

No není dnes nádherný den…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *