Nevinná a nenažraná

aneb Kdo s čím zachází, tím také schází…

V pátek jsem dorazila domů zlitá, jako myš a co nevidím.
Na stole kytka a Bořek s plácačkou v ruce sedí za stolem, nehybně, jen očima sleduje dráhu letu mouchy poletujíc splašeně po kuchyni. Připomínal mi ještěrku na lovu.

„Koupil jsme masožravku a lovím mouchy. Chci vidět, jestli je fakt sežere!“ vyhrkl na mě místo pozdravu.
„No potěš, chuděrka kytička. Kozel se stal zahradníkem…“ pomyslela jsem si v duchu, ale hlasitě jsme raději nic nekomentovala
Následující dny mě ani nijak moc nepřekvapilo, že jsme měli celý víkend okna dokořán a Bořek, coby lovec Pampaliny, číhal na každou okřídlenou havěť, která k nám omylem zavítala, a ze které se bohužel stala potrava pro Bořkova nového miláčka.
Když už ale začal odstavovat všechny skříňky od stěny v domnění, že najde ještě i nějakého pavoučka, jako zákuseček pro květinku, má trpělivost rychle a jistě začínala brát konce.

V neděli večer jsem uléhala a v hlavě se rodil plán, jak z toho ven.
Hned druhý den jsem začala intenzívně pracovat na vypuzení v podstatě nevinné, ale v Bořkově vlastnictví přímo zákeřné masožravé rostlinky z rodinného kruhu.

Bořek dorazil v pondělí večer z města hladný, jako štěně, s tím se samozřejmě počítalo, mlsně zakroužil kolem prázdného sporáku, než se osmělil zeptat, copak že to máme dobrého k jídlu.
„Dělala jsme roštěnou a brambory.“
„No a kdepak to je? Já si to ohřeju sám, ale vidím jen ty brambory a v lednici to taky není.“

A je to tady.
Překrásná nahrávka na smeč.

„No, Bořečku, svoji porci jsem snědla a tu tvojí jsme dala masožravce. Po těch tvých mouchách si zasloužila i kousek pořádné flákoty, ne?“
Bořek sice protáhl úsměv až ke kolenům, ale vypadal, že se tak snadno nevzdá.
Lednice znovu vrzla.
„No a kde je to pivo, co tady bylo? To bylo poslední!“
„Tím jsem, Bořečku, tu kytku zalila, aby tu mastnotu pořádně spláchla. Nevšimla jsme si, že ty by sis někdy po dobrém obědě dal konvičku vody.“

Druhý den se situace skoro opakovala.
Ani v úterý se na Boříka z lednice neusmál dobře vychlazený lahváč a k večeři se zase před ním na talířku krčil řízeček, jako dětská dlaň.
„Nic naplat, všechno spásla kytka masožravka…“ odpovídala jsem mu vytrvale.

Ve středu už jsme měli sladkou rýži.
Na sporáku toho stál plný hrnec.
Nedočkavě jsme vyhlížela, kdy se rozletí dveře a páníček přijde domů.
Všechny dvě okna našeho bytu jsem předem raději otevřela dokořán a s úsměvem na tváři a kapesníkem v ruce, jsem trpělivě čekala, kterým že oknem poletí ten Bořkův mazlíček ven, abych mu blaženě a vítězoslavně zamávala na cestu…

Teď už mě čeká jen zosnovat plán, jak Bořka donutit přestěhovat všechny skříně na svá místa.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *