Některé ženy to nesou statečně

…a některé ne, aneb o tom, kdy dáma zuří vzteky.

Většina žen jsou parádnice.
A Boženka patří k těm největším.
Není to výčitka, naopak, je to poklona, neboť, ať je jí sebehůře, pokud mi to neřekne, nepoznám to. Zkrátka je to dáma s velkým Dé, ale to už jste jistě z mnohých povídání o jejích kabelkách, či botách poznali sami.
Většina žen je zimomřivých.
A Boženka patří k těm nejvíce.
Ani toto není výčitka i tohle je velice příjemné, protože co chvíli se přitulí, či přivine, aby mi ukradla nějaký ten trošek tělesného tepla. Ostatně, Boženka je kočka a jako taková teplo miluje.

Inu, ale proč Vám to všechno píšu…

Sehnat teplou prošívanou péřovou bundu, která by se Božence k tomu všemu i líbila, dalo Božence pěkně zabrat. Neustálé hodinové proklikávání po internetu, prolézání všech českých i zahraničních e-shopů a k tomu všemu i objíždění všech prodejen oděvů snad v celém kraji.

A všechno bezvýsledně.

Až jednou.
„Bořene, koukej, tahle by byla super, jen kdyby nebyla tak protivně oranžová, jak záchranná vesta. Achjo.“ postěžovala si Boženka.
„Mladá paní…“ ozval se prodeje chtivý ochotný prodavač „…tohle je oboustranná bunda, pokud se vám nelíbí ta protivně oranžová, můžete ji otočit a je z ní rázem tmavě zelená.“
Tuto větu bych přirovnal k poslednímu tahu v šachové partii. Jasný mat.
„Ježiši, no tu chci, přesně takovou chci! Kolik stojí? Ježiši… ale nevadí, beru!“

Dojeli jsme domů a já zjistil, že minimálně dnes, budu až třetím členem domácnosti. Nejdříve se zavolalo mamince, která přišla osobně a spolu s Boženkou obdivovali tu hřejivou krásu.
„Pche, hřeju víc.“ mumlal jsem si pod vousy, ale nikdo mě neslyšel, přesněji nikdo mě slyšet nechtěl.

Pak se taky zavolalo Mileně. Ta přijet osobně naštěstí nemohla a tak Boženka sáhodlouze do telefonu popisovala, jak úžasná bunda vypadá, jak se v ni teple a příjemně cítí, ale to už jsem si v kuchyni otvíral rybičky a krájel cibuli, abych se aspoň nějak té nevšímavé Boženě pomstil.

Po pochlubení se dokonce i morčatům houkla Boženka do kuchyně, že jde spát a ať se moc neloudám a jdu taky. Dojedl jsem a dostal chuť na cigaretku před spánkem. Se smíšenými pocity z dnešního dne jsem se coural chodbou kolem nové bundy a trochu se zastyděl.
„Ty vole, místo abys sdílel se svojí láskou radost, tak žárlíš na bundu.“ pomyslel jsem si a nahlas se pousmál a dodal směrem k bundě:
„Tak pojď, vezmu tě na milost, kočko jedna, budeme kamarádi.“ a už jsem si ji oblékal a nezapomněl pohladit.

Venku jsem se podíval na měsícem v úplňku osvícené nebe a s blaženým vydechnutím ze smíření se s bundou, jsem strčil cigaretu do pusy a škrtl. Místo plamene vyletěly tři obrovské jiskry. Došel kamínek. V tušení nejhoršího jsem nasměroval svůj pohled na hruď a omdlel.
Tedy málem jsem omdlel. Na bundě se objevily tři malé propálené dírky.

„Ty jsou malinké, Boženka si jich ani nevšimne…“ chlácholil jsem se „…ale všimne!“ rezignoval jsem a mozek mi pracoval na jednu plnou zoufalou obrátku, a protože zoufalé situaci si žádají zoufalá řešení, nemohl jsem skončit jinak, než v koupelně s bundou na ramínku a s vteřinovým lepidlem v ruce.

Jen tři malé kapičky a nebude to ani vidět a možná by to skutečně ani vidět nebylo, kdybych ovšem v tu chvíli nevlastnil dvě strachem rozklepané ruce.
Hned první kapička se proměnila v obrovitou kapku, která se po visící bundě rozpustile rozběhla směrem k zemi. Rychlé setření papírovým kapesníčkem dílo zkázy dokonalo, neboť na vteřinovém lepidle je hloupé to, že schne ve vteřině…

A tak si tu dnes ráno ležím v posteli a nikam nepospíchám. Přeci jen, dnes je můj poslední den a chtěl bych vidět toho, kdo by se ve svůj poslední den honil do práce.
Poslouchám, jak se Boženka pohybuje po bytě a pomalu se obléká.
Se svým osudem jsem smířený.
Už jen čekám…

„BOŘANÉÉÉ!!!“

…a už to přišlo. Omluvte mě tedy prosím. Jdu se nechat bít.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *