Nekňuč, vole!

Po vyslechnutí tohoto příběhu jsem pochopila úplné zněmí přirovnání „ Jsi ožralý jak carský důstojník“ To potom není vůbec žádný problém slíbit a zařídit i nemožné . . .

Můj kamarád, majitel obrovské autoopravny specializující se na vojenskou techniku je jedna ruka s každým ofrčkovaným důstojníkem v nejširším okolí a možná i dál. Čas od času se na důkaz upřímného přátelství rožní selátka, narážejí se další a další bečky piva, to všechno dohromady spolu s jistě kvalitními službami zajišťuje vyhraná výběrová řízení, nové lukrativní opravy a rok jisté práce je v kapse.Při jedné zrovna takové akci, kdy už alkohol nebezpečně zvyšoval hladiny v krvi všech přítomných vyslovil můj kamarád nesmělé přání:
„Chtěl bych se proletět bojovým vrtulníkem!“
Velitel vojenského útvaru s gestem carského důstojníka jen mávl rukou:
„Není problém! Zařídím!“

Ráno se z toho všichni vyspali a kamarád pomalu zapomínal… Jenže jednoho krásného dne, budeme mu říkat třeba den „D“ zazvonil o odpolední siestě telefon :
„Tak je to domluvený!
Čekám na tebe!
Za hodinu ať jsi tady!
Vezmou tě s sebou!“

Nastala panika, jak je známo žádní civilisté do vrtulníků nesmí,takže rychle do maskáčů a kanad, opasek, helmu…
Zmatený kamarád pobíhal po dílnách a vytahoval z vojenských aut co se dalo. Trvat přípravy jen o chvilku déle a snad by i zaměstnance přesvědčil o nastalé mobilizaci.

Na místě byl ale se vším potřebným včas. Velitel ho komisně přidělil k jedné z mnoha jednotek kteří už netrpělivě čekali.A cvičení mohlo začít.
„Cvičení?“ Proběhlo mu hlavou…
Ano,cvičení!
Bojové výsadky, evakuace jednotek z nepřátelského prostoru, ukrýt se v lese, klusem se dostat do vrtulníku, připoutat se.
„Špatně?“
„Tak znovu!“
…a znovu a znovu, pořád dokola, dokud to nebude bez chyb!
Šest hodin nekonečného běhaní a maskování, kamarádova duše už byla na jazyku a vrtulník se ještě ani jednou neodlepil od země. Začínalo se smrákat a myšlenka na osobní kapitulaci byla stále častější, zase tak moc lítat nechtěl…
V tom to ale přišlo! Motory naskočily a vrtule rozvířily vzduch, který nabíral na síle, mašina se zvedla nad zem!
„Konečně!“ Prolítlo mu hlavou a na povel vyrazil z úkrytu jako první. Jenže stroj už byl nad zemí a jako první musel zakleknout a udělat schůdek všem dalším bratrům ve zbrani, kteří běželi za ním.

Když po něm do mašiny naskakoval asi desátý z milionu, kvičel už bolestí jako poraněné prase a zdálky k němu doléhaly hlášky zkušenějších:
„Nekňuč vole! Máš ledviny v prdeli, tvrdý játra a měkkýho ptáka!“

Když konečně vzlétli byla černá tma, k smrti unavený, špinavý z okna neviděl vůbec nic.
Jediné, co cítil byla odražená ledvina a pocit že v případě války se bude umět dostat do a z vrtulníku v tabulkovém čase…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *