Nechtěli byste mi pomoc?

aneb Jak jsem zase jednou všem okolo blbce dělal.

Je tomu už nějaký pátek, co jsem z vypodložených štaflí měnil nejnepřístupnější žárovku na venkovním osvětlení u Boženky doma.
Znali jsme se jen chvilenku a já se spasitelsky nabídl, coby výpomoc, v zápětí po té, co se o poruše zmínila.
Ovšem dostihly mě mdloby, když jsem uzřel, snad sedm metrů nad schodištěm, kryt od osvětlení, které nesvítilo.
Nebylo cesty zpět…
Se sebezapřením a pedantskou pečlivostí jsem si vypodkládal štafle na schodišti a u toho se tvářil, že tahle činnost je mým denním chlebem. Boženka se culila a jistě mě obdivovala, že jsem tak odvážný a šikovný, aspoň já v to pevně věřil…

Jak nakonec proběhla výměna žárovky opravdu nevím, neboť okolní svět jsem začal vnímat teprve ve chvíli, kdy Boženka křičela: „Svítí, svítí.“ a já v tu chvíli úlevou a štěstím povolil všechny svaly a v tu ránu jsem se svezl z posledního stupínku po schodech až k Boženčiným nohám.

Na pohotovost jsem se ale odvezl sám.
Bolela mě jen ruka a následný rentgen potvrdil, že je jen naražená.
Tím to mělo skončit. Jenže bolest nepřestávala celou noc a já hrdinsky mlčel a ráno pak Boženku vezl i na běžnou kontrolu a tiše v čekárně trpěl až do chvíle, kdy vylezla sestřička a povídá:

„Vy jste ten pán ze včera, že jo? Tady paní povídala, že toho šikovného montéra (hi, hi, hi) zná. Tak pojďte se mnou. My jsme vám včera zaměnili rentgen. Máte to na dvakrát zlomené.“

A proč to píšu?

…protože ta nemožná žárovka včera přestala svítit!!!

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *