Nadělila jsem se . . .

Přinesla mě Ježiška !

Dlouhé hodiny trápení,cvičení a posilování neposlušných končetin přinesly své ovoce.
Poprvé jsem sama vstala. Zesláblé tělo se neomaleně opíralo o berle a neposlušně vrávoralo.
Duši zalilo neskonalé teplo. Zvládla jsem to. Stojím. A úplně sama. Jeden krůček, odpočinek, druhý krůček. S troškou trpělivosti to časem půjde. Nebudu ze mě sice žádný Schumacher, ale vyčůrat se dojdu sama.Plná radosti nad sebe samou jsem přislíbila vánoční návštěvu kamarádce a jejím svišťům dvojčatům.
Jako hrdina jsem se vyšourala z domu jen o berlích k čekajícímu autu. Času bylo dost, žádný sníh, žádné náledí nikde žádné nebezpečí.
Cesta utekla v příjemném hovoru. A přede mnou už jen malý problém vydrápat se šnečí rychlostí do několika schodů před domem kamarádky. Pomaličku jsem zdolávala jeden za druhým a mezi tím otevřenými dveřmi uteklo teplo z celého domu pánu bohu do oken.

Byla jsem v cíli, pohodlně usazená v křesle, dokonce přikrytá dekou, prokřehlé ruce hřál velký hrnek s čajem a já vstřebávala hlahol poletujících kluků kteří mi ukazovali ježíškovu nadílku a štěbetali jeden přes druhého.
Nádherná idylka. Vůně jehličí ze stromečku, cukroví, jídla kam oko dohlédlo, sladkostí, pití, a neutichající dětské výskání.

Netrvalo dlouho a horký čaj vzal za své a plný močák pustil signalizaci. Musela jsem vstát a jít. Celá procedura začala znovu. Opatrně na kraj křesla. Jedna berle, opřít se, zabrat, pomaličku vyrovnávat a okamžitě jistit druhou berlou. Stojím. Pár sekund stabilizace, nádech, a pomaličku se jde. Nešlo to. Jedna berla neposlouchala, malý Honzík seděl šibalsky na zemi a pevně se jí držel. Na vyrovnávání nebyl čas, zemská přitažlivost už pracovala na plné obrátky.

Nestihla jsem vůbec nic, přes konferenční stolek jsem to vzala rovnou na hranu sedačky,která mě nasměrovala rovnou pod stromeček. Zakymácel se ze strany na stranu, spadne, nespadne, stromek to zvládl a zůstal stát. Sesypalo se trochu jehličí, vedle mě spadla nějaká ozdůbka a pár bombónků, celofánový řetěz mi padl rovnou na prsa.

Z mého oděvu se dalo číst co právě v danou chvíli obsahovalo menu konferenčního stolku. Z kávové sedliny pomaličku se vsakující do koberce by věštkyně vyčetla budoucnost celé rodině.

„Stanikůůů , Staniků , Stáánikůůů !!!
Dárek…dárek!!!
Pojď se honem podívat, ježíška nám přinesla Míšůůůůů“

S rozzářenýma očima a hubou od ucha k ucha volal malý záškodník na svého bratra.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *