Na každého jednou dojde!

O mrtvých jen dobře! …a o živých? O živých jen vtipně!

Letos poprvé mě tohle dušičkové období zasahuje víc než je zdrávo.
Mezi těmi, na které tiše a s láskou vzpomínáme je i můj táta.

„Dáme na hrob rostlé květy, nebo umělé?“
„Mám nechat udělat věneček, košík, nebo postačí jen kytka?“
„Nějaká menší, nebo raději vetší? Bohatší, či decentní?“

Vypálila na mě matka hned po ráno dávku jako z kulometu.

„Pro mě za mě, dej tam co se Ti bude líbit, tátovi to snad bude jedno, nemyslíš?“
„Tátovi možná, ale tobě by to jedno rozhodně být nemělo!“

Musela jsem jednat okamžitě, než se nadechne na další větu a stihne vyměnit zásobník.
„Tak kup třeba nějaké macešky, spousta lidí dává na hroby macešky.“
„Macešky?! Co tím sakra chceš říct?!“
…pozdě cíl opět zaměřen.
„Chceš tím říct, že jsem macecha? No přece nebudeme na hrob nosit macešky! Vysvětlíš mi to nějak?“

„Ne mami, to jsem tím říct opravdu nechtěla, jen jsem chtěla, abys koupila něco, co se Ti bude líbit, co bude vypadat pěkně a když nevíš, tak nechej udělat nějakou pěknou kytici z rostlých květin.

„Z rostlých? A kdo tam bude jezdit každý den, měnit vodu?“

„Ježišmarjá. vždyť Ty sama nevíš, co vlastně chceš!“ docházela moje trpělivost sviňským krokem a byla nucena použít rezervní munici nejvyššího kalibru.

„Táta by měl jistě radost, kdyby sis tam lehla vedle něj!“
„A já bych Vám potom koupila pár krásných macešek na ozdobu a byl by konečně svatej klid!“

Kdesi na Hané se teď z jednoho hrobu ozývá srdečný smích…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo strůjci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *