My už těžíme

Jedna z mnoha podob damoklí deformace.

Usínám. Zabalená pod peřinou až po uši. Ticho a teploučko mě jistě uspává.
Už jen mé podvědomí zaznamenává příjezd buldozeru. Mým tělem otřásl chlad studeného vzduchu, který s sebou přitáhl.
Zaparkoval těsně za mnou, několik couvacích manévrů evidentně nezvládl a vrazil přímo do mě.
Trošku jsem popolezla, aby měl víc místa. Zhluboka si oddechl a začal spouštět obrovskou lžíci.
Rovnou na mě…

„Copak to hledáš?“
„Hledám ložisko.“ šeptá mi buldozer do ucha.
„A máš licenci?“

Tak takhle nějak budou naše rozhovory vypadat po zavedení přepsané verze Damokles, kdy se očekává čilý prospektorský ruch doplněný bojem o nejlukrativnější licence a těžební povolení. Už teď u nás totiž obědváme například o fotbalovém přepočtu, Bořan se vrací domů nejpozději o hlavním přepočtu a když ho vyšlu nakoupit, nemá na papírku vypsané vše potřebné, to on si pamatuje, má tam napsané jen jedno jediné:
Nejsi na Damoklu!
Jednou se mu totiž povedlo domů pokoupit hroznové víno pro celou továrnu…

Není tedy divu, když vidím ten svůj buldozer, jak minimálně každý konec měsíce seká latinu a vystává dlouhou frontu pro žádost o znovu obnovení licence k rejpání do jemu tolik milovaného ložiska, kde ovšem nikdy na žádnou ropu, ani zlato nenarazí, ale i tak mu to stojí celý měsíc za tu námahu a investované prostředky. Tvrdí totiž, že není nic krásnějšího, než když na mě může legálně spouštět tu svou obrovitou lžíci…

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *