Mosíš hlóubž!

V životě jsou situaci, kdy si musíte šáhnout až na samé dno a někdy ještě o kousek dál…

Vymodlený letní tábor.
Já, čerstvě náctiletý a spolu se mnou stejně postižení kamarádi ze školy, kdesi na severní Moravě čtrnáct let nazpátek…
A bylo tam ještě něco.
Něco, co jsme nikdy předtím neviděli, neznali a o tom jak s tím zacházet ani nemluvě.
Byly tam turecké záchody.

Netřeba popisovat jak takový letní tábor probíhal, co chvili jsme dělali za trest dřepy, baby nás ještě nezajímaly a celý den jsme si kopali bezstarostně s balónem.
Krásný to časy…

Při jednom odpoledním fotbálku přiběhl z odskočení Josef a křičí:
„Mi spadly klíče do hajzliku! Co s tím?“
Začali jsme jednat než se na to přijde a všech dvanáct nás běželo za správcem. Správce po našem mnohohlasém vysvětlení vstal, vzal gumové rukavice a mlčky kývl hlavou směrem k hajzlikům. A šli jsme…
Správce byl přirozenou autoritou a tak jsem bez protestu na místě tentokráte já mlčky přijal gumové rukavice a jal se zachraňovat klíče.

Po předloktí zabořen tam kam se normálně raději ani nedívám jsem lamentoval, že nikde nejsou a nemůžu je najít a správce poprvé promluvil…
„Mosíš hlóubž!

Byl jsem tam až po loket a výsledek stále stejný. Bezradně jsem koukl na správce a ten povýšeně pokýval hlavou a zlostně odsekl:
„Kliče v piče!
Tak marš se mnó!
Dám Tě novy!“

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *