Mlčeti zlato

…a někdy taky ne.

„Chtěla bych se tě zeptat na tvůj názor…“

V podstatě nevinná uvozující věta rozhovoru.

Omyl!O zdánlivě nevinnou větu by šlo leda v případě rozhovoru dvou chlapů, či maximálně v rozhovoru muže s jeho kamarádkou, lépe však sestrou.
Zkrátka po této větě zůstane v klidu jen nezkušený chlap, chlap hloupý, nebo unavený chlap.
Nevím, co z toho jsem byl já tentokráte, ale zůstal jsem neopatrně v naprostém klidu.

„Chtěla jsem se tě zeptat na tvůj názor. Co si myslíš o naší sedačce v obýváku?“
Ani tato záludná otázka mě neprobrala z pohodlného uvelebeníčka právě na té sedačce a kdyby se třeba v budoucnu točila filmová scéna tohoto rozhovoru, mohla by se nahradit i střelbou do totálně nepřipravených nepřátel.
„Mhh.“ zmohl jsem se na prostý výdech a pokývání hlavou ze strany na stranu, tedy takového toho kývání, kdy vlastně ani nemáte názor, spíše souhlasíte, v každém případě to nepovažujete za důležité a hlavně chcete mít svůj klid.
Přesně toho se mi ale nedostalo.

„To jsi celý ty, tobě je to úplně jedno, plácneš sebou do sedačky ani se nepodíváš na barvu a je ti to jedno. Všiml sis vůbec toho, že je protržená, víš to vůbec?
Ne?!
Samozřejmě, že ne! Jak typické!!!
Vůbec se o to nezajímáš a je ti jedno, co si o tom pomyslí návštěvy.
Víš, co? Dej mi pokoj s takovýmhle přístupem, kdy je Ti všechno ukradený, ani to blbý auto si neumyješ!“

Po tomto výlevu, kdy já ještě lapal po dechu, vstala a byla i s prásknutím dveří pryč.
Nesoustředěně jsem rychle popřepínal programy v televizi, televizi vypl, znovu zapl, zamrkal a při tom přemýšlel, jestli to nebyl zlý sen.
Tedy přemýšlel bych, kdybych byl s Boženkou krátce a nevěděl, že čas od času trpí syndromem samovznícení.

Takhle jsem si jen v hlavě uspořádal odpověď, pro případ, že by se stal zázrak a někdo by ji poslouchal:
„Sedačka je hnědá a líbí se mi, je světle hnědá protože ladí s ostatním, navíc je prostorná pro dva a i nohy natáhnu, neměnil bych ji už jen proto, že se s sebou na ni můžu plácnout vedle tebe, aniž bych tě omezil. Ano, vím, že je protržená, dokonce nás na to při nákupu upozornili v obchodě, že zespodu je lehce protržené čalounění, ale na funkci to nebude mít vliv a návštěvu, kterou by zrovna tohle iritovalo, bych chtěl vidět, přesněji bych chtěl vidět aspoň tu, která by si toho všimla. Takové k nám nechodí, a když, tak ne pokud jsem já doma. Navíc k nám krom Milči se Standou a tvé maminky nikdo nechodí, ostatní se k nám bojí, ani nevím proč. Tedy možná tuším, ale to je vedlejší. A konečně, za to ušpiněné auto v deštivém dni se ti omlouvám, opravdu nebylo mým úmyslem ušpinění tvé sněhobílé kabelky a …“

„Kabelky..?“.

Rázem mi to všechno došlo.

Počekal jsem deset minut, než se u Boženky aktivuje samozhášecí systém (jak praktické) a vyrazil do akce.

„Boženko, ty hele poslouchej, moc mě to mrzí, jsem unavený a nedával jsem na to, co říkáš takový pozor, jaký by sis zasloužila, ale napadlo mě. Co kdybychom o víkendu zajeli do toho obchodu s nábytkem a hned vedle prý otevřeli i obchod s kabelkami…“
„To je taky jediný, jak si mě můžeš udobřit!“ reagovala okamžitě.

Asi není potřeba dodávat, že ze sedaček jsme neviděli ani jedinou, za to kabelky máme hned tři a boty tentokráte překvapivě jen jedny, protože nová kolekce ještě nedorazila.

Cestou domů jsem si pak za vzácného Boženčina mlčení, kdy si fascinované a s očkama zářícíma, jak když dítě kouká na svou vlastní velkou bonbonieru, přemýšlel o tom, proč prostě neřekne: „Chci si koupit novou kabelku.“

Vždyť já taky říkám, že se jdu zhulákat a nemaskuji to frází:
„Jdu na jedno!“

Nebo, že by to bylo obráceně?
Inu, kdo ví, jak to všechno je…

Příspěvek byl publikován v rubrice Božence. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *