Mišák 2009

Někdo chybuje neustále, někdo občas a někdo chyby zkrátka nedělá… tedy skoro nedělá.

Boženka je výjimečná žena.
Za to vděčí samozřejmě rodičům i prarodičům a v neposlední řadě také mně, protože bez mé maličkosti, by nikdy nemohla tak ohromně vynikat, jako u nás doma.
Boženka ale dokáže vynikat ve většině prostředí, neboť po vzoru moudra od své babičky, která jí říkala: „Holčičko, hlavně nedej vědět, že víš.“ dokáže svou moudrost v kombinaci se selským rozumem tak úspěšně skrývat, že si vedle ni připadám, jako nepostradatelný člen domácnosti pro svůj intelekt i já.
Nedokážu tedy pochopit ty zkraty, které čas od času na Boženku přijdou. To pak vezme veškerý svůj rozum, selský nevyjímaje a zahodí ho na pár chvilek kamsi do vesmírného koše, protože nikam jinam by se tak objemný balík jistě nevešel a provede nějakou dech i rozum beroucí vylomeninu.
Nemusím snad dodávat, že opět naprosto výjimečnou.
Jako naposledy…

Sedím si u snídaně a čekám na svoje štěstí. Vše mám připravené. Snídani jsem tentokráte připravoval já. Teplý, ne moc vylouhovaný čaj, za to krapet sladký. Trochu medu připraveného do čaje, ale to jen jako provokaci, protože med v čaji Boženka nesnáší ze tří věcí, které znám, snad nejvíce. Hlavním chodem pak byly toasty s trochu šunky, ždibíčkem slaniny, sýrem a po zapečení ještě i s rajčetem.

Boženka se záhy objevila ve dveřích a já okamžitě poznal, že pravá nebyla tou nohou, kterou vstávala. Následovalo jedno mohutné zívnutí a já věděl, že vše k snídani, až možná na čaj, si budu moc sníst sám.

„Dala bych si vajíčko! Zbylo nám nějaké?“ pronesla takovou razancí, že i druhá věta tázací působila jako rozkaz.
„Jo, jo, zbylo nám od chlebíčků ze včera, rovnou i natvrdo.“ odpověděl jsem klidně maskujíc známky nejistoty.
Boženka pro jedno hrábla do lednice a s odporem ho nesla daleko od sebe v natažené paži:
„Fuj, studený vejce, ble…“

Chviličku jsem nechápavě čekal, co se bude dít a náhle s hrůzou pochopil.
„Ty si chceš ohřát vajíčko v mikrovlnce?“
Koukla na mě pohledem, kdy jsem byl rád, že sedím a naprosto vyrovnaným hlasem se mě zeptala:
„Broučku, víš jak funguje mikrovlnka?“
Nějaké povědomí mám, ale za těchto okolností jsem ho kývnutím hlavy ze strany na stranu popřel.
Během chvilky se mi dostalo krátké přednášky o principu ohřívání vod, při které se dvířka za vajíčkem zaklaply a ohřev byl spuštěn.
Přikrčil jsem se a přestal vnímat Boženčin výklad, ačkoliv nevím, jestli není lepší zemřít skořápkou z vajíčka, než rukou mé milované za trochu té nepozornosti.
„Cink…“ ozvala se trouba zvesela, nemajíc potuchy o nebezpečí, kterému čelila.
„Vidíš, nic se nestalo, protože to vajíčko bylo natvrdo.“ dodala Boženka vzápětí s již očividně zlepšenou náladou si chňapkou vyndala vajíčko do stojánku a donesla na stůl.

Pomalu jsme se začal rovnat do původní polohy na židli a nevěřícně koukal na vajíčko, do kterého Boženka vítězoslavně klepla nožem, jak to dělají šlechtici a James Bond.

Veškerá přednáška o rozdílném přístupu mikrovlnné trouby k vajíčku čerstvému a k vajíčku natvrdo vzala rázem za své.
Rána.
Ale obrovská rána, jako z děla, která mě okamžitě katapultovala pod stůl, kde jsem statečně zjistil, že si patrně budu muset vyměnit trenky a odkud mě teprve nekonečné vteřiny naprostého ticha dokázaly přinutit vystrčit hlavu zpoza krytu.

Chytil jsem se pevně oběma rukama masivního stolu a zapřemýšlel, kterému pak evropskému státníkovi zachránil podobný stůl život při pokusu o atentát na jeho osobu a ucítil jemné pálení pod nosem.
Rukou jsem si setřel kousek bílku a začal tušit nejhorší.

Konečně jsem dostal svou hlavu tak vysoko, abych uzřel ten můj, toho času vajíčkový, poklad. Nevím, jak přesně popsat to, co jsem viděl a tak to zkusím aspoň opsat. Představíte-li si vánoční stromeček, který zdobilo někdo bez vkusu a zábran, pak máte možná šanci představit si Boženku se žloutkem mezi očima, bílky na obou uších, coby náušnice, ovšem v jiné výši na každém uchu a všude kolem nepočítaně drobounkých skořápek a krůpějek vajíčka.

Boženka ovšem stoicky klidná míchala svůj čaj a aniž by se na mě podívala, pronesla varovně:
„Opovaž se!“

Ale já se opovážil.
A jak jsem se opovážil, až jsem se až břicho popadal a nakonec nakazil svým smíchem i Boženku, ale jedno je jisté.

Boženčin pan Vajíčko je pro mě jednoznačně Mišákem roku 2009, protože pochybuji, že by tento kolaps ještě kdy do konce roku překonala.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *