Letecká

Ono už asi nestačí, že lítám jak hadr na holi…

Když jeden ráno odchází z klidné domácnost, tak předpokládá, že se do ní i vrátí. To by ovšem nesměl doma mít jednu, tedy konkrétně tu jednu, kterou mám doma já…
To Vám třeba takhle zrovna před týdnem přijdu domů a už od zápraží ze vzduchu cítím, že něco je jinak. Směs euforie, radosti a nadšení, která se dala dokonce nahmatat a jistě by šla i krájet.
Opatrně jsem našlapoval a jen s obavami čekal, odkud to přijde.
„Boženko…“ zvolal jsem bázlivě, takže hlasitost nebyla vyšší než obyčejný šepot.

Zpoza rohu se vynořila Boženka, úsměv od ucha k uchu a nos zvednutý tak vysoko až jsem se bál, že začne pršet a ono mi jí to vytopí.

„Copak se stalo?“ odvážil jsem se nakonec přeci jen zeptat té bohyně se sebevědomím, které mě usadilo do křesla naproti ní.
„Vidíš to?“
Nechápavě koukám kolem sebe.
„Tak vidíš tu změnu?“ zeptala se mě Boženka podruhé, a když o tom tak dnes přemýšlím, tenkrát zněl tón jejího hlasu povýšeně úplně poprvé.
S potupou jsem přiznal, že nevidím a panovačná odpověď přišla záhy:
„To jsem si mohla myslet! Ode dneška jsem opravdový pilot, protože jsem poprvé stihla přijmout leteckou zakázku.“
Huba mi padla údivem.
„Tak neseď tady jako vyoraná žába a běž, no běž mi udělat kafe!“

Kávu jsem celý zmatný přeci jen udělal i bez úrazu, ale došlo mi něco strašného…

Zatímco moje statečná Boženka dnes nastoupila dráhu pilota, já jsem se s konečnou platností stal jejím osobním stevardem.

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *