Když se dva perou

…třetí o tom třeba ani neví!

Ani nevím, kde začít, kuli Bořkovi se perou chlapi. Sen ne jedné ženské a on se mu splní jen tak, úplně mimoděk. A to jsem s ním nebyla sotva dva dny a on už jim takhle plete hlavy.
Začnu ale nejlépe od začátku…


Bořek trávil onen víkend, coby nuceně nasazený u rodičů, kde jednak hlídal barák, staral se o zvířátka a květinky, ale hlavně dostal bojový úkol v podobě nového nátěru na balkóně. To znamenalo, odmontovat prkna, přebrousit zábradlí, natřít zábradlí poprvé, natřít zábradlí podruhé pro perfektní krytí a natřít zábradlí potřetí, tentokráte už i správným odstínem hnědé. Prkna rovněž obrousit, pečlivě zkontrolovat barevný odstín, natřít prkna a pro rychlejší schnutí je rozložit po zahradě na sluníčko tak, aby dokonale ztratil přehled, které prkno kam patří, neboť balkónové zábradlí je vlastně puzzle z laťových prken, kde každý kousek má své přesné místo a na jiné nepasuje. To, že na poskládání zábradlí na balkóně mu jeden víkend nestačil, nemusím nikterak zdůrazňovat, je to přeci můj Bořek. Můj Bořek stavitel v montérkách.

Do toho všeho měl v baráku na hlídání ještě dva další řemeslníky, kteří byli naštěstí plně samostatní, ostatně šikovný Jarda i ukrajinský pracant Jura tu nebyli poprvé a zasvěceně běhali po baráku všude tam, kde měli za úkol něco opravit, dostavit, či připravit.

Událost, která mi ale zahýbala žlučí se odehrála někdy uprostřed toho lopotění, přesněji při broušení prken, které zvládl tak perfektně, až si některé latě musel nechat znovu nařezat. Na jeho obranu sice uvádí, že to dřevo je starší než on, ale já mám dojem, že to dřevo je především on sám. Někdy v tento moment uslyšel zpoza rámusu od elektrické brusky slabé pískání, tak si prý ještě chvíli pískal, než mu došlo, že ho někdo volá a rozhlédl se. A skutečně. Nad stříškou od udírny na něj z výšky koukala povědomá, leč cizí tvář.

„Dobrej, nechtěl byste koupit brambory pro maminku.“
Bořkovi rázem vše docvaklo. Jedná se o mladého kluka, který rok, co rok objíždí všechny sousedy v ulici se stejnou otázkou a prodává polepské brambory – místní delikatesní odrůda. Přesněji prodává polepské brambory, co Polepy tak maximálně projely, když je přiváželi k nim do ulice, ale než stihl zareagovat, zkušený obchodník odhadl výraz v Bořkově tváři – otevřená pusa a vyvalené oči – a začal se vehementně snažit:
„Prodávám polepské brambory, loni si paní domácí brala dva pytle, budete chtít letos tři?“ zaútočil neúprosným direktem obchodník.

Bořek věděl, že brambory dobré neměl loni, ani předloni a tak raději narychlo připravil argument, který mu připadal, jako nejlepší, protože byl v jeho očích neprůstřelný:
„Kdepak, já tady NEBYDLÍM.“
Na tento fakt je Bořek velice pyšný, protože se odstěhoval od rodičů relativně nedávno, Přesněji ve svých třiceti letech a tak úmyslně neupřesnil, že UŽ tady nebydlí.
Neúspěšný prodejce, který si zjevně Bořka nepamatoval vše rázem pochopil, kysele se usmál, stroze se rozloučil se slovy „Hm, tak díky.“ a zmizel za garáží.

Bořek si otřel pot z čela, zapnul brusku a než se rozeběhla na plné otáčky, tak sice zaslechl ještě nějaké halekání, ale rozhodl se, že už ho prostě neuslyší a spokojeně se pustil do monotónní práce, tiše si prozpěvoval, to on dělá, když ho není slyšet a užíval si krásného dne.
A tak by to také mohlo skončit, ovšem neskončilo.
Ani ne za chvíli ho přerušil očividně nasupený Jarda…

„Co to bylo za mladý hovado nevymáchaný?“ spustil na Bořka, který si přestal zpívat a brusku opět odevzdaně rovnou vypnul.

„Týpek, co nám vozí brambory. Co se stalo?“ zeptal s výrazem andělíčka.

„Jsem mu musel dát facku, buranovi jednomu…“ ulevil si Jarda i slovně a pokračoval v objasňování pozadí oné události.

„Nejdřív přišel a ptá se po tvý mámě, tak mu povídám, že tu není, ale že tu je mladej a poslal sem ho za roh za tebou a on za chvíli vyběhne a má otrávenej ksicht, tak se ho ještě ochotně ptám, jestli tě našel a on že ne a tak mu říkám, ať se nebojí, že musí pořádně za roh až na konec a ať zařve, abys ho slyšel. Mluvil si s ním?“

„No, mluvil.“ odpověděl Bořek ostražitě.

…pokračování…„Tak to je potom vopravdu debil! On se za chvíli vracel a já blbec se ho ještě starostlivě ptám, jako jestli s Tebou mluvil a on místo odpovědi jen pohodil hlavou a zahlásil, že se tady NĚKDO a významně koukl na mě, bavil na jeho účet a já ho pořádně neslyšel a tak sem jen neutrálně kejvnul hlavou a co vlastně říkal, sem pochopil až s tím mým kejváním hlavou. Jenže ten debil si myslel, že se mu směju a tak na mě naštvaně vytasil prostředníček. No jak říkám, v ten moment sem viděl rudě a jedním skokem sem byl u něj a už ji měl jak ze slabikáře! Cos mu tady vlastně řek, že tak vystartoval?“

„Jenže od něj nekoupíme letos brambory, nic víc…“ zalhal Bořek a v duchu si oddechl, že se Jarda nikdy nedoví pravý důvod jeho incidentu, protože si byl moc dobře vědom, že obchodníkova profesionalita vzala za své v momentě, kdy se složitě a opakovaně domáhal jeho pozornosti, zatímco on, Bořek, si s písní na rtech brousil svá prkýnka, aby se vzápětí dozvěděl, že „mladej“ tady vůbec nebydlí a on jenom ztrácí čas, zatímco ten, co ho sem poslal, se jistě náramně baví…

Inu, kuli Bořkovi se perou chlapi.

Ale jenom kuli němu a bohužel ne o něj.

Už se smiřuji, že při mém štěstí mi zůstane na hrbu až do soudného dne!

Příspěvek byl publikován v rubrice BoBo postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *