Každé ráno to bývá stejné

Mezi ranní ptáčata se rozhodně neřadím a mé blízké okolí mi dá jistě za pravdu. Dnes ráno to ovšem bylo jiné . . .

Pravidelně každý den chodím doma spát nejpozději já. Tedy pokud do toho nepočítám i odpolední tu delší, tu kratší políhnutí po večeři.
V noci, když už všichní spí si pravidelně čtu. V celém domě je konečně klid, ticho a já se tak mohu plně soustředit na obsah knihy. V tu chvíli ke mně obvykle přichází kocour. V té noční chvíli jsem pro něj posledním ostrůvkem tepla, které on tuze rád. Potom už jen zavírám dveře a usínám.
Noc mám rád, noc je klidná…
Typické ráno mého pracovního dne vypadá úplně jinak.
Zmatek.
Krutost.
Televize z bezvědomí spuštěná, dveře otevřené a vypuštěný kocour už venku dávno loví, ať myši, či kočky je mi to úplně jedno…
Já si v tu dobu zas a znovu kladu stejnou otázku:
„Co jsem provedl tak hrozného, že musím takhle brzy vstávat zrovna JÁ!?!“
Šetřím každou minutou a celkem často se ještě odeberu do říše snů, odkud pak raketově startuji pokud se ručička nachýlí přes dvacátou minutu.

Dnes ráno jsem se probudil. Koucour už dávno nebyl a na televizi jsem se promžoural až k děsivému objevu.
32.minuta!
Další popis není potřeba. Každý již jistě někdy zaspal.
Zastavil jsem se a vlastně i pořádně probudil až v práci u první kávy.
Sedím a vzpamatovávám se z té zbrklé rychlosti a do toho přichází má sestra s bezelstnou otázkou:
„Co tu děláš? Vždyť jsi tu o hodinu dřív…“

Pokud mě nevzbudíš Boženko Ty, tak každý den pro mě krutě začíná a některé i krutě pokračují!

Příspěvek byl publikován v rubrice Božence. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *